Vernisáž Anežka Kovalová – Věci a místa
Do 1. 7. 2023 je v Galerii Petr Novotný, Heřmanova 35, Praha 7 (kousek nad Veletržním palácem), přístupná velmi zajímavá výstava Anežky Kovalové – Věci a místa. Otevřeno Út – Pá 12 – 18, sobota po tel. domluvě.
Anežka Kovalová (* 1. července 1949, Šumperk) je česká malířka, kreslířka, grafička a pedagožka.
Anežka Kovalová je dcera sochaře Jiřího Jílka (1925–1981), absolventa sochařského atelieru profesora Jana Laudy. Jiří Jílek se po válce usadil v podhůří Jeseníků v Sobotíně u Šumperka. Tam v roce 1963 založil výtvarný obor Lidové školy umění a jako výtvarník spolupracoval s tamním Vlastivědným muzeem. Od roku 1968 mu byl z důvodu zhoršující se Bechtěrevovy nemoci přiznán invalidní důchod a pracoval už jen na svých sochách a veřejných realizacích. Anežka Kovalová v letech 1967–1973 vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Karla Součka a Jiřího Johna, který v té době vedl večerní kreslení. V ateliéru ve stejné době studoval např. Zdenek Hůla, Miroslava Zychová nebo Ivan Ouhel. Po studiích se vrátila domů do Sobotína a do roku 1981 spolupracovala se svým otcem na jeho realizacích.
Roku 1978 absolvovala stipendijní pobyt v papírnách v Českých Budějovicích, v témže roce měla v Šumperku svou první autorskou výstavu. Od devadesátých let patří k okruhu výtvarníků Galerie Kruh v Kostelci nad Černými lesy a je hostem Spolku olomouckých výtvarníků. V letech 1980–2013 učila ve výtvarném oboru Základní umělecké školy v Šumperku.
Žije a pracuje v Sobotíně. Její muž Miroslav Koval je výtvarník a dramaturg Galerie Jiřího Jílka v Šumperku, syn Štěpán (* 1974) je fotografem.
Anežka Kovalová po studiích postupně opustila olejomalbu a své obrazy maluje vaječnou temperou na dřevěné desky nebo plátna. Ve hnětení střídavým nanášením, ubíráním, proškrabováním a překrýváním se dohledává barvy odstínem blízké uhlovým kresbám na balicím papíře. Pro obrazy je typická volba námětů bez lidské přítomnosti, civilnost a lapidárnost věcí prostých a opomíjených, tlumená barevnost podvečerního světla a zemité tóny. Od poloviny 80. let barvu opouští, soustředěná na velkoformátové kresby uhlem na přírodním balicím papíře.
Vzdušné krajiny ze souboru diplomních prací jsou kreslené čistými tahy štětce a výrazným prvkem v nich je pohyb (Podzim, 1972). Koncem 70. let, v rámci stipendijního pobytu v papírnách malovala malé statické obrazy opuštěných hal a skladišť téměř naivizující stylizace a metafyzické povahy (Role papíru, 1978, OGV Jihlava). Kolem roku 1980 se trvalým námětem jejích zátiší stala důvěrně známá místa a věci, se kterými se denně setkává ve svém nejbližším okolí. Maluje stromy, ovoce a zeleninu jako přírodní detaily rámované výsekem lidského prostředí – oknem, plochou stolu, bedničkou (Hrušky, 1979). Důležitým kompozičním principem je seriální řazení morfologicky podobných prvků (Hrušky, 1981).
Krajiny Anežky Kovalové odkazují ke zvláštní poetice obrazů jednoho z jejích pedagogů na AVU, Jiřího Johna. Obsahují svá tajemství a připomínají to, co již zmizelo nebo zůstává skryto (Tání, 1989). Autorka volně interpretuje konkrétní zážitek a přetváří skutečnost v archetypální symbol a nový vícevýznamový útvar (Strom, 1983), který přesahuje empirii viděného. Obohacuje tak tradiční krajinné náměty hlubší psychologickou reflexí, která vychází z jejich vlastních prožitků a citlivě vnímaného existenciálního spojení s přírodou.
Konkrétní zážitek, kterým byl černý kruh uprostřed sněhu po spáleném listí (Spálené místo, 1992), prochází postupnou myšlenkovou transformací a stává se obecným symbolem vymezení určitého prostoru (Vymezení, 1993). Výtvarnice zpřítomňuje enigma místa, které se vyděluje a odlišuje od svého okolí a stává se zhmotnělým významem. Hranice světlých a tmavých ploch obrazu provázejí stopy, které tematizují míjení či vytrácení někdejší přítomnosti člověka (Zaváté stopy, 1993). Stávají se z nich poselství o důležitosti místa a zkušenost přírody splývá se subjektivní existenciální zkušeností.
Anežka Kovalová si pro svou uměleckou cestu zvolila oproštění od vnějšího, při vědomí, že pokud by šla jinou cestou, zakryla by rodnou skutečnost věcí. Zůstala věrná tomu, co načerpala v krajině dětství a co přinášelo jistotu, že se může spolehnout na přírodu, která je ve své proměnlivosti stálá, nabízí optimistické okouzlení i smysl pro řád. Učila se v ní a za ní nacházet ukázněnou jednoduchost a přesahující vážnost a její malířské i kreslířské dílo odkazuje k řádu, na kterém stojí svět. Hovoří prostou výtvarnou řečí, která je esencí hmotného a nehmotného, duchovního i světského, citu i rozumu.
CV a text: Wikipedia