Vernisáž výstavy Tekuté písky: Martin Štrba, Martin Kollár a Ester Sabik

Do 23. 4. 2023 je v Leica gallery, Školská 28, Praha 1, přístupná velmi zajímavá, krásná a rozsáhlá výstava Tekuté písky: Martin Štrba, Martin Kollár a Ester Sabik.

Výstava „Tekuté písky“ je druhým výstavním projektem Nadace Miloty Havránkové. Vybraní umělci představují generačně šířeji rozloženou linii specifického tvořivého přístupu k fotografii. Tématem výstavního projektu, které jednotliví autoři zpracovávali bylo téma vyrovnání se s prožitou bolestí či zraňující osobní zkušeností, která výrazně vychýlila jejich dosavadní vnímání okolního světa i sebe samých.

Anna Vartecká, kurátorka

Pro výstavu Tekuté písky je charakteristická generačně šířeji pojatá linie specifického tvořivého přístupu k fotografii, ve které je zřejmá jak její principiální blízkost s jinými vizuálními médii, tak současně i její ohromující formální vzdálenost. Vždy je jí ale vlastní vysoká estetická, výrazová a obsahová synergie, vycházející z tohoto intermediálního spojení. Tvorba Martina Štrby, Martina Kollára a Ester Sabik z posledního období krouží kolem nedávno prožité bolestné nebo jinak zraňující osobní zkušenosti, která výrazně vychýlila jejich dosavadní vnímání okolního světa i sebe samých. Bolest (ať už psychická nebo fyzická) souvisí nejen s našimi osobními životy, ale i se společenským prostorem a časem, do kterého naše životy spadají. Toto téma je v umění přítomno od nepaměti, protože souvisí přímo s naším bytím. Dát bolesti smysl je jednou z nejpřirozenějších tužeb člověka a lidská tvorba je jednou z možností, jak s ní rozvinout konstruktivní, nadindividuální rozhovor. Někdy poetický, jindy surreální nebo až téměř metafyzický potenciál takto iniciované tvorby, často postrádající jakkoliv vysvětlitelnou racionalitu, najednou odkrývá hlubší smysl, který byl do té doby mimo naše senzorické a referenční pole. Tekuté písky jsou možná dočasně nestabilním prostorem. Ten nám ale připomíná naši společnou zakořeněnost v mezilidských vztazích, ve kterých nejsme izolovanými a autonomními subjekty, ale koexistujícími bytostmi v sítích sociálních a přírodních souvislostí. Ne vždy je dokážeme vysvětlit, nicméně jsme jimi neustále fascinováni.

Výstava je v pořadí druhým projektem Nadace Miloty Havránkové (založené v roce 2021). Dle jejího nadačního konceptu je zaměřen na podporu prezentace fotografické tvorby nejen etablovaných, ale i začínajících autorů (autorek).

Anna Vartecká, kurátorka

Martin Štrba (*1961) je významnou, vpravdě multižánrovou osobností současného evropského filmu. A i když je veřejnosti možná více známé jeho kameramanské působení ve filmu a tvořivá filmová spolupráce s polskou režisérkou Agniezskou Holland, výjimečná je i jeho fotografická tvorba. Neustálou vnitřní potřebu přepisovat slova nebo těžce verbálně uchopitelné pojmy do obrazů či obrazových schémat výrazně iniciovala a cestou výtvarné imaginace následně formovala slovenská fotografka Milota Havránková. Pod jejím vedením vystudoval fotografii na Střední umělecko-průmyslové škole v Bratislavě, následně absolvoval katedru kamery na pražské FAMU. Je jedním z představitelů tzv. Slovenské nové vlny, která v 80. letech minulého století nastoupila s postmodernisticky blasfemickou, inscenovanou fotografií, bourající mnohá společenská tabu. Stejným způsobem vznikl i jeho režisérský debut, celovečerní dokumentární film (Vlna vs. břeh, 2014), formálně zpracovaný do obrazové eseje, zaměřující se právě na tento fenomén. Martin Štrba často zaměřuje svoji pozornost na osobní narativ a na bytostně základní hodnoty lidského bytí, jako je láska, důvěra, blízkost a přátelství. Vychází při tom z odžité i viděné reality, její stavební obrazové kameny ale přetváří prostřednictvím média fotografie do nových, významově ambivalentnějších a komplexnějších schémat. Jeho život nedávno hluboce poznamenala bolestná ztráta syna Šimona. Cyklus asociativně působících fotografií Z prázdna do prázdna je v určitém smyslu obrazovým záznamem metafyzicky vedeného dialogu vnitřního hlasu otce a vzpomínek na syna, které mu po něm zůstaly, jen zprostředkovaný fotoaparátem.

Martin Kollár (*1971) dnes již mezinárodně etablovaný slovenský kameraman a fotograf vnáší do kontextu současné evropské dokumentární tvorby mimořádně důležité obsahové i formální podněty. Intuitivně i cíleně nachází témata, která vždy pozoruje neobvyklým prizmatem svého pohledu. Rozšiřuje vlastní fotografické přístupy o režisérské strategie, používá svérázný humor, hraničící s asociativní ironií. Formát dokumentu neustále nutí překračovat vlastní tradice i formální meze. Různé aspekty kulturní, společenské i politické absurdity naší doby aranžuje do kulisových obrazových schémat, nicméně současně je přirozeně nachází i v realitě. Kombinace autorského preparování a režírování nalezených banalit s principy magického realismu dodává jeho fotografiím narativní a spektakulární výraz. Jednou dystopická, jindy groteskně inscenovaná místa, ve kterých se člověk objevuje pouze jako sekundární komparz, vykonávající příkazy významově nadřazeného prostředí, jsou poznamenané jeho kultivovaným filmovým viděním. Jindy je zase člověk v jeho fotografiích bizarní bytostí, která uvízla v pasti trapnosti a nepatřičnosti.

Výběr fotografií z nedávno publikované fotografické knihy After však vykazuje diametrálně odlišné tematické ukotvení, jakkoliv zůstává jeho vizuální jazyk podobně rafinovaný. Dne 31. srpna 2019 předčasně ukončila vlastní život autorova životní partnerka a spoluautorka připravovaného filmu Letopis. Ostrá čára, která tímto rozdělila jeho život na jasně definované „před“ a nejasné a zraňující „po“, výrazně ovlivnila perspektivu vnímání vlastní minulosti a přítomnosti. Časovou i obsahovou logiku rozsáhlého archívu fotografií, které na společných cestách pořizovali, začal znovu zpracovávat. Nacházel staré a vytvářel nové souvislosti, jako by v tomto novém, stále tekutém písku nalezl způsob, jakým může nadále komunikovat sám se sebou, s ostatními i s někým, kdo zde již není.

Ester Sabik (*1994) je mladá autorka, která se zaměřuje zejména na analogovou fotografii. S tímto médiem ale pracuje komplexně, otevřeně a prostupně. Snaží se o jeho nepřetržité prorůstání s objektem, site specific instalací i performancí tak, aby do svých obrazů vnesla plastickou a zároveň ambivalentní stopu přítomného prožívání osobní zkušenosti a každodennosti. V její tvorbě jsme konfrontováni s jedinečnou křehkostí bytí, něžnou i existenciální poetikou a symbolikou odkazující k naším společným archetypům a kořenům, k fundamentálním veličinám, jako jsou světlo, čas a hmota. Její autorská technika TOgrafie spočívá ve spojení malířského, organického a analogového fotografického obrazu, který na světlocitlivém podkladu vytváří plesnivějící ovoce a zelenina. Magie takového obrazu spočívá v jeho časoprostoru, v prorůstání lidského a přírodního světa, ale i v komunikaci racionální a intuitivní části lidského bytí. Jazyk fotografie umožňuje zážitek v kvalitě světla a ve sběru v čase. Ať už se jedná o osobní mikročas v inscenovaném subjektivně-lyrickém fotografickém formátu, o pračas zachycený v křehkých objektech z přírodnin, nebo o bezčasí v živém prostředí a rituálních, vícesmyslových performancích. Nejdůležitějším aspektem její tvorby je neustálá snaha o zpomalení a naladění diváka směrem k jeho vnitřnímu asociativnímu vnímání.