Vernisáž Josef Bolf / Michael Kunze: Something Surreal: The Far Away Worlds of Yesterday and Tomorrow

Do 13. 1. 2022 bude v DSC Gallery, Dlouhá 5, Praha 1, přístupná velmi zajímavá a hodně emotivní výstava obrazů Josef Bolf / Michael Kunze: Something Surreal: The Far Away Worlds of Yesterday and Tomorrow.

Nádech surreálna: Vzdálené světy včera i dnes

Surreálno není nic jiného než realita, která nebyla odtržena od svého tajemna.
Rene Magritte

DSC Gallery s potěšením uvádí výstavu s názvem Nádech surreálna: Vzdálené světy včera a dnes,
která představuje díla dvou umělců, Josefa Bolfa a Michaela Kunzeho, pod kurátorským vedením
Jane Neal.

Kurátorský text Jane Neal:

Již od prvního okamžiku, kdy návštěvník vstoupí do výstavy, je zřejmé, že Josef Bolf a Michael
Kunze komunikují zcela odlišnými malířskými jazyky. Bolfův styl je více grafický, oscilující mezi
akrylem a olejem, jenž reflektuje knihy komiksů a grafické romány, ale jsou v něm jasně patrné i
vlivy vysokého umění, středověké malby, a uměleckých vizionářů, jakým byl například William
Blake. Kunze je lépe rozpoznatelný z hlediska malířské techniky, kterou je tradiční olejomalba,
často nanášená v silných suchých vrstvách, jež navozují starý pastózní vzhled. Jeho dílo prozrazuje
vlivy biblických legend, příběhů a symbolů klasické mytologie, především starověkého
Řecka, komplexních vizí ze světa kinematografie a stejně jako u Bolfa i narativů ze science fiction.

Práce obou umělců však mají jakýsi surreální nádech. Citát Reného Magritta, jenž hlásá, že
„surreálno není nic jiného než realita, která nebyla odtržena od svého tajemna“, lze aplikovat jak na
Bolfa, tak na Kunzeho, neboť oba tito umělci obratně vyvářejí světy – ne-li vesmíry –, jež vypadají
zcela přesvědčivě a naprosto věrohodně, přestože jsou dokonale tajemné. V případě Bolfa jsou
mytologie, které ho – jak se zdá – uchvacují, nedokončené, nikoli však neprobádané. Umělec rád
čte sci-fi příběhy autorů, jako jsou Isaac Asimov, Ted Chiang, Philip K. Dick či Robert A. Heinlein.
Tito spisovatelé měli (či stále ještě mají) fantastickou představivost zakořeněnou ve vědecké
exaktnosti stejně jako zvláštní jasnozřivou schopnost otvírat okno do budoucnosti, v níž nyní žijeme
a již utváří umělá inteligence, přístroje ovládané hlasem, cestování do vesmíru, genetické
inženýrství a náhradní mateřství. Bolfovy obrazy vycházejí z dětství prožitého v jednom ze spících
měst – sídlišť, která obklopovala hlavní města v komunistické Evropě a která byla vystavěna tak,
aby násobila pocit uniformity, rovnosti a funkcionality v socialistickém státu.

Bolf, jehož během návštěv u přátel obklopoval stejný opakující se formát, by v budoucnu klidně
mohl být v kabině vesmírné lodi. Jeho dětství se odehrávalo těsně poté, co studená válka a vesmírné
závody dosáhly vrcholu. I tehdy však přetrvávalo napětí a cesty do vesmíru a futuristické budovy
byly častým námětem filmů i architektury na obou stranách ideologického střetu. Vložíme-li do
pověstného kotlíku naběračku plnou poklidných odpolední, která Bolf trávil doma a malinko se
nudil, dostaneme dokonalou polévku tvořivosti – nadějného autora, který tehdy četl a snil a pod
tlakem okolností (bývalého komunistického režimu) vytvářel své vlastní komiksy. Tento přístup
k umění poznamenaný „proudem vědomí“ v kombinaci se stoupajícím povědomím o
surrealistických umělcích a již zmíněných vizionářích typu Blakea vyústil v postup, jenž nám
chvílemi připadá povědomý a organický, vzápětí zas nadpozemský a snový – podobně jako si
vybavujeme vzdálené vzpomínky z dětství, které jsou poněkud mlhavé. Bolfův svět se odehrává
v šerosvitu a sestává z napůl zapomenutých snů, nostalgie a vizí, jež kontrastují s konkrétními
vizuálními záznamy, jimž jakékoli tajemno chybí. Jeho paleta přesně toto odráží, je v ní noční
ovzduší posílené tmou, jeho nová díla dokonce mají černá pozadí. Paprsky modrozeleného,
fuchsiového a fialového světla ozařují to, co se zdá být novou Venuší či džinem stoupajícím z moře
či z obyčejné láhve, přičemž tu a tam kužely světla spíše připomínají zlověstné hledání než filmové
projekce. Zatímco se Bolf ve svých nejnovějších pracích posunul do nových teritorií – ve srovnání s tmavšími a střízlivějšími obrazy poslední dekády mají výrazně jasnější barvy, dokonce chvílemi
září jako klenoty –, i nadále dokládají umělcův známý způsob kladení na sebe jednotlivých vrstev,
jimiž se prodírá, aby odhalil důkaz existence svých předchozích myšlenek a své Achillovy paty
v podobě jasných barev. Je to vlastně forma archeologie, starověké techniky sgrafita známé
z islámské keramiky, středověkého malířství a vitráží, jež ukazuje zaměření a luminozitu. Nyní však
Bolf zachází dál, zviditelňuje, co leží vespod a nechává spodní vrstvy prodrat se na povrch a
propuknout ve formě pulzujících organických vzorů, částečně vytvořených štětcem a částečně
šablonou.

Zjištění, že Kunze pochází z archeologické rodiny, která spoustu času strávila fyzicky v Řecku a
mentálně v antické minulosti, je jen málo překvapivé. Jak historické, tak současné krajiny se
viditelně otiskly do Kunzeovy představivosti – především je to patrné v architektuře i
polorozpadlých stavbách a krajině řecké Arkádie, které zobrazuje, ale i v geometrii kompozic, jež
za mnohé vděčí Thalési z Milétu, zakladateli geometrie, eukleidovské geometrii a symbolům
posvátné geometrie – jinak známým jako „architektura vesmíru“ – jako jsou strom života a
merkaba.

To je však jen jedna část Kunzeova umění, které podobně jako to Bolfovo splácí určitý dluh
nostalgii po dobách minulých, kdy se Kunze opět stejně jako Bolf při hledání inspirace obrací do
budoucnosti a do říší fantazie a surrealismu. Kunze je silně ovlivněn filmem – přesněji filmem úzce
spjatým s filozofickými konstrukty. Pro Kunzeovy nejnovější obrazy je zejména důležitý slavný
filmový režisér Federico Fellini. Tato díla jsou součástí stejnojmenného cyklu Asa Nisi Masa
převzatého z Felliniho kritiky oceňovaného filmu Osm a půl. Toto surrealisticky komediální drama
se vyznačuje meta fiktivním narativem, který se zaměřuje na slavného italského filmového režiséra,
jenž trpí „režisérským blokem“ při pokusu natočit výpravný sci-fi film. Kunzeho obrazy se objevují
v jedné z nejvíce okouzlujících scén filmu (a možná i celé kinematografie), ve snové epizodě, kdy
se hlavní protagonista Guido znovu stává dítětem ve staré italské vile. Spolu s dalšími dětmi se
koupe ve velkém sudu, který se používal ke šlapání a lisování vinných hroznů. Koupání se tak
proměnilo v jistý druh dionýsovského přechodového rituálu, kdy je Guido zabalený do ručníku
odnášen do postele k ostatním dětem, které dychtivě čekají, až se zhasne. Nemohou se dočkat,
neboť věří, že v noci ožijí oči na portrétu v místnosti a začnou se pohybovat – ale jen pokud Guido
vysloví kouzelné zaklínadlo „Asa Nisi Masa“, po němž všichni zkříží paže na prsou a zamávají
rukama.

Bylo by škoda rozluštěním zaklínadla „Asa Nisi Masa“ toto kouzlo pokazit. Mnohem lepší je přijít
na výstavu a zjistit, že podle Kunzeho to může být i zkomolená fráze z indiánské náboženské
filozofie „Tat Twam Asi“, což znamená „Ty jsi to“, i když možná také znamená „ty“ – nebo spíš
„my“ jsme dostateční, což je úplný závěr, na který Fellini zdánlivě poukazuje – a totiž, že v dětství
jsme byli, pokud jsme patřili k těm šťastnějším, chváleni a povzbuzováni i za ty nejmenší úspěchy,
například za to, že jsme společně stáli a tleskali. To stačilo, přičemž žádná další pochvala, která by
v nás vyvolala takové uspokojení, se tomu pak už nikdy nepřiblížila… Kunze však tímto nekončí –
namísto toho kombinuje tento zajímavý pocit s dalšími motivy svého neutuchajícího zájmu, jako je
např. pomerančovník.

Je tedy zřejmé, že Bolf a Kunze do svých obrazů rádi zařazují surreálno, mystično a příběh. Při
pohledu na díla obou je zajímavé uvědomit si, jak současné a blízké se zdají být práce
surrealistických myslitelů a umělců z počátku 20. století těmto dvěma umělcům a očím diváka 21.
století.

Před sto lety si surrealisté znovu přisvojili složité mechanismy a vzorce myšlení, které utvářely
řeckou mytologii, a upravili je k obrazu svému. Při hledání nových způsobů utváření našeho
chápání událostí zbořili epistemologické hranice a kladli větší význam na podvědomí. Přijali volnou
asociaci, proud myšlení a opuštění zavedených konvencí v umění a literatuře, jako je perspektiva,
chronologický vývoj a možný řád a struktura.

Ohlédneme-li se za jejich dílem, nalezneme estetiku zmaru – a krajinu snů, která se podobá ztracené
a dystopické verzi Arkádie (což jistě částečně reaguje na zkázu způsobenou válkou). Vidíme pokus
o smíření role umělce v rámci společnosti, která se rozpadá, ale přesto doufá v novou utopii.

V současné době se snažíme o smíření sebe samých se světem, který je ohrožen – klimatickou
změnou, extrémní politikou, válkou – nyní opět v Evropě i v globálním měřítku. Hledáme útočiště
ve fantastických příbězích a mytologii a znovu umožňujeme svému podvědomí prosadit se a najít
únikovou cestu prostřednictvím volně plynoucího vizuálního kontextu.

Načasování výstavy dvou umělců, kteří čerpají inspiraci z prastarých tradic minulosti, z oblastí
osobní a kolektivní paměti, současných technologií a představ o budoucím světě, je tudíž velmi
příhodné.

Jane Neal