Vernisáž Michal Gabriel: Otvírač srdcí

Navzdory skvělým Ghibertiho reliéfům na dveřích florentského baptisteria je krajina jako téma pro sochaře stále natolik absurdní, že vlastně skoro nedává smysl. O to větší výzvu představuje. Michal Gabriel (1960) k ní dospěl na základě vizuálního přemýšlení o hybridním formátu sochařského obrazu, který se postupně transformoval do podoby dioramat – „sochařské pohlednice“. Výsledkem jsou práce, které vznikly bez zásahu lidských rukou. Ty nahradily technologie a speciální program. Skici pro změnu skenování. Nový cyklus 3D pohledů upřených do krajiny je zároveň nenápadnou úvahou o dematerializaci sochy.

Ta pokračovala promyšlenou a časově náročnou konstrukcí ve virtuálním prostředí počítače, skládanou z tvarových mraků tvořených miliony bodů zasazených do nekonečna. Bezdotyková realizace se odehrála pomocí 3D tisku. Přirozenost výsledku je ovšem stále závislá na fyzické zkušenosti s uchopením a interpretací tvaru, stejně jako detailní materiálové znalosti, jakkoli se obsesivní a determinující sochařské přemýšlení s ohledem na určitou látku fakticky vytratilo a přišla svoboda nakládání s čistou formou. Kompaktní hmotu, ze které vymizela konkrétní surovina i její vlastnosti, začala tvořit univerzální polygonová síť rozprostřená do požadované podoby, v níž všechny detaily propojují trojúhelníky vytyčující subtilní vyprázdněné povrchy. Právě střet a zároveň vyváženost i plynulá návaznost velkých polygonů kubizujících prostor s mikropolygony definujícími subtilní realistické motivy je jedním z aspektů, které Michala Gabriela na této práci fascinují nejvíc. Vygenerované úseky krajiny odvozené většinou od středového motivu tak vyrostly na horizontu ryzí abstrakce. Struktury tisku v nich naznačují hloubky a nenápadně vnášejí do modelací vrstevnicový rastr, měřítko dokumentují postavy.

Syntetická krajina zborcená do polygonů se zdá být ve všech ohledech umělá, ale opak je pravdou. Nejen, že je ukotvená v osobní mytologii Michala Gabriela a rezonují v ní příběhy i vzpomínky z dětství, jejím předobrazem jsou navíc reálné motivy z lesních interiérů – stromy, houby a hlavně šumavské menhiry s po generace tradovanými jmény: Bohyně, Mnich, Měsíční a Větrný kámen, Otvírač srdcí. Intimní dioramata, která mohou asociovat jakési prostorové album poutnických příběhů konkrétních osob opotřebovaných každodenností, volně odkazují ke Gabrielově sérii drobných plexisklových boxů z přelomu 80. a 90. let. Ty prostřednictvím emotivních mikrosvětů odrážely jeho úhrnné prožitky Sedmi dní. Jestliže v jejich případě šlo především o osobní introspekci, Otvírač srdcí se naopak soustředí na iniciační setkání, které má schopnost změnit život. Jedno z nich můžete prožít i vy….

Radek Wohlmuth