Vernisáž Jaroslav Kučera: Klid před bouří

Do 15. 1. 2023 je v Leica gallery, Školská 28, Praha 1, přístupná velmi zajímavá, krásná a rozsáhlá výstava fotografií Jaroslava Kučery: Klid před bouří.

Výstižnější název pro své fotografie z oněch dvou desetiletí tak zvané normalizace, rozpínajících se mezi sovětskou okupací Československa v srpnu 1968 a Sametovou revolucí v listopadu 1989, snad Jaroslav Kučera ani nemohl najít.

Klid před bouří

Pravda, na povrchu života byl tehdy klid. Ale zvláštní, plný napětí. Pod jeho povrchem to vřelo. Potlačovanými emocemi, masovou frustrací, schizofrenií dvojí existence, vnitřní emigrací, nutkavou potřebou pocitu souručenství, ba spiklenectví…  Stavem, pro jehož slovní vyjádření se víc než co jiného nabízí citát mluvčího české meziválečné umělecké avantgardy Karla Teigeho hovořící o „tragickém konfliktu vnější a vnitřní reality, jehož trýzeň prožívá dnešní člověk“. Kučera ten zvláštní klid, onen zdánlivě nezobrazitelný dobový konflikt vnější a vnitřní reality fotografoval. Podařilo se mu vytvořit jeho specifický portrét. Jak? Svou neobyčejnou citlivostí k člověku a vnímavostí k době, jíž byl sám součástí.

Jaroslavu Kučerovi bylo dvaadvacet, když si jako student stavební fakulty Českého vysokého učení technického v Praze prožil trauma srpna 1968 – pocit vášnivého vzteku, zklamání a bezmocnosti. Právě tehdy se rozhodl, že své dosavadní fotoamatérské aktivity promění po ukončení studia v profesi. Ve fotografii začal spatřovat důležitý nástroj očitého svědectví i osobní výpovědi a s energií sobě vlastní se pustil do zaznamenávání projevů nebývalého národního semknutí, uchvacující lidské solidarity a spontánního odporu proti nastupující staronové politické moci. Byl však zatčen, zbit, a několik týdnů držen ve vazbě. Pochopil, že sociální dokument, jaký chtěl dělat, nemá v té době šanci, a tak se uchýlil ke snímkům, jejichž výpověď se konala nepřímo, oklikou, a pohybovala se přesně tam, kde si ji veřejnost okamžitě navykla vnímat: za rámcem obrazů.

Tak začaly vznikat Kučerovy cykly ze studentských kolejí, městských ulic a zšeřelých pasáží, z prostředí bufetů, pivnic, heren, ale i z venkova, věnované „lidem, které jsem potkal“. Jeho schopnost hluboké empatie z nich učinila působivou psychosociální sondu. Sondu, která – zvlášť v cyklech Mělnická vinárna a Komunistické svátky – nabývá Kučerovým jedinečným smyslem pro komiku, absurditu a ironii podobu dojemného lidského souručenství a nakažlivého hořkého humoru.

……….

Jaroslav Kučera se narodil 19. prosince 1946 ve vesnici Ředhošť v okrese Litoměřice. Od roku 1962 do r. 1966 studoval na Mělníku Střední průmyslovou školu stavební. V roce 1967 zahájil studium na stavební fakultě Českého vysokého učení technického v Praze, kde také bydlel ve strahovských kolejích. V témž roce se aktivně zúčastnil protirežimních studentských demonstrací, které byly předzvěstí Pražského jara 1968. Na Strahovských kolejích se stal spoluzakladatelem Fotoklubu Strahov (1969), z něhož vzešlo několik později známých fotografů (Miroslav Machotka, Zdeněk Lhoták, Eva Hejdová). V srpnu 1969 byl při fotografování prvního výročí okupace Československa sovětskou armádou zatčen, surově zbit a několik týdnů vězněn ve věznici na Pankráci. Tehdy se definitivně rozhodl pro fotografickou kariéru. V roce 1973 ukončil studium a stal se stavebním inženýrem.

Ihned po státnicích zůstal „na volné noze“ jako fotograf a v období normalizace pracoval externě pro některé časopisy a státní podniky. Volný čas věnoval černobílému sociálnímu dokumentu. Známé cykly z té doby jsou: Lidé, které jsem potkal, Komunistické slavnosti, Moldávie. Další soubory vznikaly v devadesátých letech. Např. Sametová revoluce, Sudety, I taková je Praha, Nové radosti v českých hospodách atd. Druhou fotografickou disciplínou, která se stala jeho živobytím, je fotografování historické architektury a v posledních letech i jeho vydavatelství a nakladatelství JAKURA, kde vydal svoji první knihu v roce 2006 o díle malíře Františku Ronovském. Jaroslav Kučera je také zakládajícím členem fotografické skupiny SIGNUM (Kyndrová, Jasanský, Kučera, Ptáček, Vaniš) vzniklé v roce 1990. Spolu uspořádali v devadesátých letech na 30 výstav po celém světě (Mnichov, Paříž, Turín, Jerusalém, Berlín, Drážďany, Praha, Brno, Freiburg atd.). Od roku 1996 je také členem agentury Bilderberg z Hamburgu.

Je také držitelem prvního Grantu primátora Hlavního města Prahy z roku 1995 a Hlavní ceny Czech Press Photo z roku 2000 za fotografii Kameny a násilím proti globalizaci. Na Czech Press Photo obdržel v průběhu let více než deset dalších cen. Velký úspěch zaznamenal v Kodani 2001, kde dostal 1. cenu v evropské soutěži Euro Press Photo Awards 2000. V roce 2002 byla vydána jeho monografie Lidé, které jsem potkal. V posledních letech je také spjat s objevem vynikajícího fotografa Jindřicha Bišického, který fotografoval 1. světovou válku a k jehož negativům se dostal někdy v 70. letech minulého století. V roce 2011 vystavil na Pražském hradě další čtyři vynikající a dosud neznámé české fotografy z 1. světové války, Gustava Brože, Jana Myšičku, Karla Neuberta a Jendu Rajmana.

Velká autorova retrospektiva se konala v roce 2013 na Pražském hradě, v Tereziánském křídle Starého paláce, kde vystavil na 300 fotografií z posledních 45ti let fotografování. Výstavu uvedl Kučerův kamarád slavný českoamerický fotograf Antonín Kratochvíl a o autorově tvorbě promluvil kunsthistorik PhDr. Jan Kříž. K výstavě také vyšla rozsáhlá publikace Jak jsem potkal lidi, která shrnula autorovu celou dosavadní tvorbu.