Vernisáž členské výstavy Svazu českých fotografů 2022: Domov (s poctou Petru Sikulovi)

Do 13. 11. 2022 bude v Ambitu kláštera františkánů, Jungmannovo náměstí 18, Praha 1, přístupná zajímavá skupinová výstava Svazu českých fotografů: Domov.

Vystavující autoři: Kristián Bergmann, Jan Bernhard, Karel Jiří Čapek, František Dostál, Jiří Durdík, Ludmila Dušková, Jan Hanuš, Lukáš Hušek, Stanislav Jermář, Jan Kufa Kičeřok, Tomáš Klika, Ivo Kornatovský, Zdeno Kostka, Martin Kučera, Branislava Kujovičová, Václav Lahovský, Roman Löwinger, Lubomír Martínek, Janka Masárová, Vladimír Melek, Milan Paukert, Otakar Petříček, Martin Purz, Zdeněk Ráž, Bedřich Sebera, Martina Šimková, Věra Široká, Skupina Večernice (Daniel Babiš, Jaroslav Hollitzer, Marcela Klicperová, Leander Tietz, Jana Vitáková), Roman Tibenský, Silvia Vaculíková, Miloš Vendlek, Ivan Vikár, Vladimír Vlček, Alena Vykulilová

Součástí přehlídky je speciální výstava z cyklu Pocta osobnosti věnovaná Petru Sikulovi.

Průvodní text Věry Matějů, předsedkyně Svazu českých fotografů:

Výstava věnovaná Petru Sikulovi je po K.O.Hrubém. Zdeňku Voženílkovi, Václavu Jírů, Jánu Šmokovi a Ladislavu Postupovi již šestým projektem v rámci cyklu Pocta osobnosti, který si klade za cíl připomenout díla a osobnosti, jejichž význam nebyl v kontextu dějin české fotografii zcela doceněn.

Zařazení Petra Sikuly do souborné výstavy Domov sedí, neboť právě on jako jeden z prvních upozornil na ekologické pozadí lidské krajiny. Fotograficky zdokumentoval ohrožení našeho „doma“ pokračující devastací přírody. S tímto varováním ostře kontrastují jeho idylické snímky slovenských hor, vesniček, romských osad a prostého života v nich.

Petr Sikula se narodil v říjnu 1941 ve Zlíně, mládí prožil v Uherském Brodě. Absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně (1969). „Po ukončení školy jsem dostal echo, že tady (v Ostravě) ve Stavoprojektu hledají člověka, který umí fotografovat architekturu. Ještě navíc s příslibem bytu,“ prozrazuje v jednom z rozhovorů. A tak se z jižní Moravy přestěhoval do“černého města“. Více než dvacet let pak dokumentoval jeho rozvoj, proměny, ale také upozorňoval na problémy spjaté s rozvojem těžebního průmyslu.

V době nástupu do povolání v roce 1969 měl za sebou řadu fotografických zkušeností. Pod vlivem svého učitele K.O. Hrubého se věnoval lidem z posledních autentických oblastí Slovenska – Liptova, v roce 1968 vytvořil pozoruhodnou reportáž o vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Brna, kde měla stejně jako v celém Československu zabránit domnělé kontrarevoluci. Od roku 1967 byl zakládajícím členem brněnské skupiny EPOS (spolu s Jiřím Horákem, Rostislavem Košťálem a Františkem Maršálkem). Již při školním workshopu ( jak bychom výjezdy studentů do Liptova s K.O.Hrubým teď nazvali) prozrazují Sikulovy fotografie, například dramaticky osvětlený hřbitůvek nad žebrovitými políčky, svým kontrapunktem konečnosti člověka a majestátu přírody, světla a stínu, plodnosti a smrti pozdější autorovo směřování.

V Ostravě, ale i v Havířově a Karviné vedle profesionálního fotografování nových staveb a uměleckých děl spjatých s architekturou, kde se podle svých slov snažil fotit „živou architekturu“, vytváří v 70. a 80. letech minulého století pozoruhodné a neopakovatelné cykly Člověk a krajina či Příroda a civilizace, v nichž spojuje generační rebelství skupiny Epos, její smysl pro provokaci a inscenaci lidských postav, často aktů, jako symbolů lidského údělu, v ponurých scenériích tajemných krajin, s otázkou vlivu těžby a hutnictví na krajinu, na životní prostředí, a neposledně na lidský život. Jeho snímky jsou provokující, dokumentující i varující. Sikula bývá označován za průkopníka ekologické fotografie, jeho přínos k tomuto proudu lze považovat za zcela jedinečný.

Na ekologické i tvůrčí vyznění fotografií má vliv jeho krajinářská výzbroj i cit pro dokument a reportáž, jež se odrážejí i v dalších současně vznikajících cyklech: Ostravská krajina, za nějž získal v roce 1974 titul Mistra Svazu českých fotografů, či Lidé z hliněné vesnice s téměř sociologickým pohledem na úlohu fotografie. Působivě využívá velkoformátové techniky a širokoúhlých objektivů.

Sikulovy apokalyptické snímky ostravských souvislostí ilustrují rozporuplnost doby i schopnost fotografie nejen dokumentovat, ale přímo pojmenovat její velké problémy, které jsou stále živé.

Od roku 1978, kdy zůstává na „volné noze“, obrací Sikula pozornost k užité fotografii. Vznikají panoramatické cykly – kalendáře a publikace. S nakladatelstvím Montanex vydal řadu knížek panoramatických snímků z Chráněné krajinné oblasti Severní Moravy – Jeseníky, Nízký Jeseník, Poodří, Beskydy a další. Je autorem několika fotografických instalací: použití velkoformátové fotografie v interiéru typické pro tehdejší dobu. Stále fotografuje Ostravu. V srdci nadále zůstává nadšeným krajinářem. Příroda se v jeho pojetí vyvíjí od heckelovských inspirací po barevně stylizovaný obraz. Z nejnovější tvorby upoutá publikace Opava, nabízející neobvyklou podobu rozvíjejícího se města. K profilu všestranného fotografa patří také série obvykle i neobvykle pojatých aktů (Akt v průmyslové krajině).

Nejúspěšnější ostravský fotograf má za sebou okolo 90 autorských výstav a účast na více než 200 výstav společných. Je držitelem pěkné řádky cen a vyznamenání, z nichž nejzajímavější je první cena soutěže Svět pro všechny na Photokině 1974. Je zastoupen ve významných fotografických sbírkách doma i v zahraničí, včetně sbírky fotografií Svazu českých fotografů, z níž je vybrána většina snímků této výstavy. Může se pochlubit několika desítkami publikací. Od roku 1990 patří ke známým členům skupiny Oslava. Žije a tvoří dosud v Ostravě.

I když se Petr Sikula dočkává i v dnešní době výstav a publikací, je to většinou v regionálním měřítku. Význam jeho rozmanité tvorby, zejména jako jedné z ikon v té době teprve počínajícího ekologického hnutí, by si zasloužil zasvěcený rozbor v souvislosti celé české fotografie. Vizuálně náročné fotografické obrazy s ekologickým podtextem, které někdy i bezděčně stvořil, jsou stále symbolem ohrožené přírody a omezení lidského počínání, podkladem k zamyšlení nad oprávněním dobývání a podmaňování světa.

VĚRA MATĚJŮ