Vernisáž Jiří Kovanda – Na skále sebevrahů

1.

K procitnutí Jana došlo náhle. Nadechl se s takovou silou, s jakou se člověk nadechne poté, co se vynoří z vody. I přes zamlžený pohled okamžitě rozpoznal, že se nachází v neznámém prostředí a připadal si značně otupělý.
V nečekaně blízké vzdálenosti za jeho hlavou někdo náhle promluvil a rozrazil tak všudypřítomné ticho. “Jsi tady.”
Jan se pokusil prudce otočit hlavou za hlasem, ale jako by tento pohyb jeho svalová paměť neznala, nebyl ho schopen provést. Cítil zvláštní slabost. Podařilo se mu posadit a postupně se celým tělem otočit za pomoci nohou, jež opisovaly pohyb hodinových ručiček na ciferníku.
„Kde to jsem?”
„Přeci tady” přišla vzápětí odpověď.
Jan byl v údivu. Jeho otázku totiž zodpověděl Antonín Machač, jeho učitel literatury ze střední školy, který tu teď před ním nenuceně stál.
„Co… co je tohle za po… co tady se mnou děláte, pane Machači?
„To ty jsi mě sem zavolal. Tak se tolik nediv.”
„Já? Já že jsem Vás zavolal? Proč bych to dělal? A kam že jsem Vás to zavolal?”
„Potřeboval jsi průvodce. Někteří ho potřebují a jiní ne. Ty jsi ho potřeboval. A tak je tu pan Machač. Jiní mají zase jiné, své vlastní.”
„Jste tedy pan Machač?”
„To jsem tak úplně neřekl. Řekl jsem, že jsi potřeboval, aby tady s tebou pan Machač byl.”
„Takže jen předstíráte, že jste Machač? Proč?”
„Každý potřebuje svá vlastní slova a své vlastní obrazy, aby porozuměl. Nepředstírám. Jsem tady pro tebe tím, kým potřebuješ, abych byl. Není možné, abych byl čímkoli, co bys sám neměl pocit, že potřebuješ.

 

2.

Jan nebyl schopen rozpoznat, co se to s ním vlastně děje. Všechno bylo v této realitě, či opaku reality, podivuhodné. Přijal tedy sám pro sebe odůvodnění nastalé situace tím, co jediné se mu zdálo možné, a sice, že sní. Rozhodl se, že jelikož není snění nikterak nebezpečné, může jednoduše pokračovat, bez nutnosti všemu plně porozumět. Jeho tělesné omezení stále trvalo a nemohl otáčet hlavou. Aby si prohlédl prostor, v němž se nachází, musel tak rotovat celým tělem. On a pan Machač stáli v uchvacující krajinné scenérii. V rozlehlém plochém údolí, kolem nějž se tyčily do výšky jako babylonské věže vysoké, čtyři hory, z každé strany jedna. Ty objímaly plac rozlohou asi tak velký, jako stovka fotbalových hřišť ležících vedle sebe a s trávou tak pečlivě střiženou a měkkou, jako by ji denně opečovávaly tisíce rukou laskavých zahradníků. Uprostřed tohoto prostranství se do nebe tyčila obrovská krkolomná skála, jejíž tělo působilo nehostinně, vyprahle a jako by nad ní plul obří bouřkový mrak, dopadal na skálu temný stín. Kolem dokola se táhl kruh divotvorných květin, z nichž každá se zdála svým tvaroslovím i barevností jedinečná.
Jan pochopil, že všudypřítomná, omamná vůně pochází právě z nich. Kolem této divoké zahrady, v níž byla skála zasazena, tekl drobný potůček, stružka, obkreslující je jako třpytivá nitka.

„Co to je za zvláštní květy? Nikdy předtím jsem takové neviděl.” Zeptal se Jan.
„To jsou děti.” Odpověděl Machač.
„Děti? Jak to myslíte, děti?”
„Každý květ z těchto rostlin je duší jednoho, které se rozhodlo nenarodit a uvolnit tak svoje hmotné tělo těm, kteří přetrhli cyklus.”
„Cyklus čeho?”
„Životy se nemohou zapisovat jako linky, Jane. Dokud nejsou uzavřeny, nejsou úplné. Teprve kruh nemá konec, ani začátek.”

 

3.

Jan dostal strach. To, co se mu nejdříve jevilo jako sen, postupně nabylo podoby, která ho zneklidňovala.
„Takže… takže tohle je nebe? Já jsem v nebi? Zemřel jsem?” Soukal ze sebe přiškrceně.
„Já myslím, že kde jsi, pochopíš brzy sám, Jane.” Odpověděl Machač.
Janovo tušení nabývalo na nesnesitelnosti. Kostnaté prsty na rukou se mu nutkavě třásly. Při představě, že by snad měl sáhnout na vlastní krk, se ho ale zmocňovala těkavá úzkost. Přiběhl tedy malátně k potoku a sklopil zrak k odrazu na hladině. V tom okamžiku stanul tváří v tvář svému vlastnímu rozhodnutí. Jeho krk byl podlitý v jednu obrovskou modřinu přibližně ve středu ohryzku prodřenou až do struktury masa. Jeho hlava byla bledá jako papír a oči prázdné a vyhaslé jako hluboká noc. Dosud si myslel, že je tu sám. Tedy jen on a Machač. Teď zblízka si ale všimnul, že spletitá zahrada začínající za stružkou se ve skutečnosti hemží lidmi.
Převážně muži, ale i ženy tu očichávali jednotlivé květy a poté, co vynořili nosy, přecházeli od jedné rostliny ke druhé a svůj postup opakovali. Někteří do květů něco dlouze šeptali a vypadali, jako by s nimi snad byli v rozhovoru. Tváře všech přítomných byly neobyčejně růžolící a veselé a budily podivně slavnostní dojem.
Najednou se odněkud z vrchu ozval hvizd. Pohmožděný krk Janovi znemožňoval pohled nahoru, pozoroval tedy alespoň počínání lidí v zahradě. Ti ustrnuli s hlavami vykroucenými vzhůru a upírali k místu hvizdu zrak. Chvíli se, jak se Janovi alespoň po sluchu zdálo, nahoře nic zvláštního nedělo. Vzápětí se však ozval jásot všudypřítomných a jejich mohutný potlesk trvající několik minut. Po tomto povyku se všichni pokojně vrátili ke své předchozí činnosti, jako by je bývalo bylo nic nepřerušilo.