Vernisáž výstavy Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky – Role fotografie v postmediální době

Do 18. 9. 2022 je v Domě Fotografie GHMP, Revoluční 5, Praha 1, přístupná velmi zajímavá výstava Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky – Role fotografie v postmediální době.

Larry Achiampong a David Blandy, Hynek Alt, Ruth Beale, Stano Filko, Ivars Gravlejs, Jana Ilková, Nikol Czuczorova, Richard Janeček, Andrej Kiripolský, Alena Kotzmannová, Zuzana Markéta Macková, Markéta Magidová, László Moholy-Nagy, Markéta Othová, Lucie Rosenfeldová, Erica Scourti, Matěj Smetana, Jonáš Strouhal, Petr Svárovský, Ezra Šimek, Jiří Thýn, Leevi Toija, Aleksandra Vajd, Max*ine Vajt

Kurátorka výstavy: Jitka Hlaváčková

Spoluautoři koncepce: Palo Fabuš, Lucia Gregorová Stach, Jitka Hlaváčková, Hana Janečková, Václav Janoščík, Jen Kratochvil, Andrea Průchová Hrůzová, Vojtěch Märc, Barbora Trnková, Pavel Vančát, Filip Vančo

Úvodní text kurátorky výstavy Jitky Hlaváčkové:

Výstava Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky zkoumá současné formy vizuality v umění vycházejícím z média fotografie. Představuje spektrum myšlenkových i uměleckých přístupů více než tří desítek teoretiků i umělců z Čech, Slovenska, Velké Británie, Řecka a dalších zemí. Ukazuje, jaké podoby na sebe bere fotografie ve věku umělé inteligence a jak na aktuální tendence reagují samotní umělci svou tvorbou.

Základní půdorys výstavy a katalogu tvoří příspěvky dvanácti spoluautorů, kteří odpověděli na kurátorskou anketu na téma „postmediální fotografie“. Jejich příspěvky ukazují, jak se vizuální umění vyrovnává se zrychlujícím se prolínáním fyzického a digitálního světa a jejich propojováním s globálními sítěmi a procesy. Tento proces výrazně mění způsoby tvorby obrazů, jejich výsledné podoby, i způsoby jejich uchovávání a manipulace s nimi. Technologie vybavené umělou inteligencí za nás vylepšují, svévolně mění, a dokonce samy tvoří obrazy zdánlivé reality, statické obrazy mění na pohyblivé, animují je a s pomocí 3D tisku vyrábí realitu samotnou. Na základě psychologicko-sociálních analýz a algoritmů efektivně třídí informace a vytvářejí individuální reality na míru každému uživateli. Čím dál více se tak stávají soběstačným uměleckým médiem.

Výstava není výsledkem vzájemné spolupráce, ale částečně nahodilou strukturou, která do jisté míry přejímá principy postdigitální reality. Na nespojitém vzorku uměleckých přístupů řeší otázky spojené s rolí fotografie ve zrychlujícím se procesu fragmentace, multiplicity a manipulovatelnosti vizuálních médií i vliv tohoto procesu na „uměleckou fotografii”. Zabývá se otázkou vztahu digitálního archivu a emocionální paměti umění i sociální rolí umění v systému, jenž se díky své bezhraničnosti vymyká jakékoliv kontrole.

Fragmentárnost, která uveřejněné sondy charakterizuje, se zdá být určujícím znakem současného vnímání. Spektrum odpovědí vytváří plastickou mozaiku, jejíž jednotlivé díly pojmenovávají různé aspekty postmediálních přístupů, zatímco fotografie sama se nenápadně rozpouští v nespočetných formátech a nekonečné rozpínavosti digitálního prostoru. Zkoumání tohoto vesmíru prostřednictvím lidských smyslů a emocí se podobá věštění z noční oblohy z velké části zakryté mraky. A tak jako dříve reprezentovala nadpozemskou dimenzi, respektive nekonečnost prostoru a času především noční obloha, dnes se tato očekávání upínají podobným způsobem k digitálním sítím. Je tak stále přirozenější obracet se k virtualitě s pohledem tázajícím se na to, co nám sděluje nejen o nás v přítomnosti, ale i o naší budoucnosti.

Jako kurátorka výstavy jsem na úvod výstavy zařadila společné dílo brněnského kurátora a editora Františka Kalivody a avantgardního umělce László Moholy-Nagye: časopis Telehor z roku 1936. Tento čtyřjazyčný výpravný časopis je vynikající ukázkou modernistické tendence k dekonstrukci média i historického kánonu umění. Zároveň je i statementem o nezbytnosti vědomého přijetí role umění jako nástroje sociálně angažovaného hnutí 30. let. Podobný potenciál má i současné umění reflektující digitální sféru, která propojuje svět napříč světadíly, národnostními, politickými a sociálními komunitami a nastavuje zrcadlo o tisících plošin všem bolestem i radostem lidského světa.

Ze současných autorů uvádím dále dva multimediální umělce mladší generace: Matěje Smetanu a Markétu Magidovou, kteří ve svých dílech materializují efemérní technologické a postdigitální fenomény, podobně jako Jiří Thýn, jehož do výstavního kontextu uvedl teoretik fotografie Pavel Vančát. Odlišnými uměleckými cestami směřují k podobnému cíli také Markéta Othová s Aleksandrou Vajd, jejichž společnou instalaci kreseb a fotogramů okomentoval umělec a kurátor Vojtěch Märc. Teoretička vizuální kultury Hana Janečková ukazuje na dílech Lucie Rosenfeldové a britské autorské dvojice Davida Blandyho a Larryho Achiamponga různé formy reprezentace tělesnosti ve vztahu k technologiím. Podobným prizmatem, ale z logiky skupinového autorství daleko širší škálou zaměření představuje Jen Kratochvil tvorbu sedmi studentů z ateliéru Nové estetiky pražské FAMU, který vede společně s fotografem Hynkem Altem. Filozof a teoretik Václav Janoščík představuje na dílech Hynka Alta a Jonáše Strouhala detailní pohledy do zázemí techno-politických sítí a infrastruktury, která je zároveň i reprezentací nepostradatelné fyzické a vztahové infrastruktury společnosti. Podobně jako Altovu sérii odhalených potrubí, kde je objekt z 3D transformován do 2D a znovu zpět do 3D, nám představuje teoretik Palo Fabuš dílo původem litevského fotografa Ivarse Gravlejse. Kurátorka a teoretička nových médií Barbora Trnková vybrala pro postmediální téma dva inspirativní autory tvořící pomocí mobilních telefonů: v Oslu žijícího Petra Svárovského a řeckou umělkyni Ericu Scourti. Teoretička v oblasti současných vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová vybrala jako důležitou referenci současného procesu dekonstrukce média fotografie video londýnské umělkyně Ruth Beale. Slovenskou scénu, která je s českou stále nedílně spojena, reprezentuje kurátorka Lucia Gregorová Stach svým výběrem z tvorby nestora řady postmediálních přístupů Stana Filka, jehož zacházení s asociativitou, obsesivním vrstvením vizuálního materiálu, jeho preparací a systematickou sebeprezentací poukazuje ke klíčovým principům postmediální éry. Vrstvu současné tvorby obracející se zpět k jedinečnosti a materialitě klasické fotografie skrze zkušenost instagramové estetiky představuje fotograf a kurátor Filip Vančo na sérii mladé umělkyně Jany Ilkové.

K výstavě vychází obsáhlý katalog s texty všech spolukurátorů a připravena je série debat, v nichž se představí většina účastníků; diskutována budou témata, kterých se jednotlivé kurátorské celky dotýkají.

Jitka Hlaváčková