Vernisáž Jiří Peca: 70 – obrazy

Do 18. 5. 2022 bude v Galerii Lapidárium, Rámová 6, Praha 1, přístupná zajímavá výstava obrazů Jiřího Peci: 70.

Otevřeno denně kromě pondělí: 11 – 17 hodin.

Jiří Peca (1952)
Akademický malíř, student čáslavského gymnázia, člen umělecké skupiny Kompresionisti, synovec malíře Josefa Peci, narozen v Sirákovicích u Čáslavi. Jeho talent rozvíjel na čáslavském gymnáziu profesor Zdeněk Sejček. Na AVU v Praze studoval v krajinářské třídě národního umělce Františka Jiroudka. Věnuje se abstraktní, expresivně laděné tvorbě, krajinářské tvorbě a portrétům. V roce 1999 vytvořil grafický list s portrétem Sira Winstona Churchilla, který je považován za jeden z nejlepších, jaké kdy byly udělány. Žije a pracuje střídavě v Praze a na Vysočině.

Text Claudie Končinské o tvorbě Jiřího Peci:

Obrazy i portréty Jiřího Pecy v sobě nesou velkou dávku výrazové exprese v kompozici i v barvě. Jedná se spíše o celkové expresivní cítění malby, než o snahu zařadit se do expresionistického proudu. Osobitost rukopisu malby i spontánnost malířského slovníku dává tušit individualismus, který si na jedné straně hlídá svoji svobodu, na straně druhé přebírá plnou odpovědnost za tvůrčí čin. Pecova malba je vzletně prostorová i gestická. Jeho bohatý a hutný malířský prostor má za základ určitý dominantní barevný tón, který je dál rozpracován do hloubky často silně pastózní technikou. Výšlehy dalších barev oživují hmotu, tvoří dynamiku kompozice.

Prostředí, ve kterém autor žije a které zobrazuje, město Praha, v sobě mísí dobou již téměř utajené pravdy prožité historie, ve které splývá kultura česká s německou a židovskou. K malířské výpovědi si Peca často vybírá zákoutí s gotickou architekturou, tedy dobu, kdy byla Praha evropskou metropolí, křižovatkou vzdělanců. Dynamika staveb se silným akcentem vertikály podpořená razantností barev odrážející jak umělcovu představivost, tak příslib ukrytých tajemství města, tvoří silnou, sdělnou a krásnou malířskou esenci.

České výtvarné umění prodělalo v 2.polovině 20.století odlišný vývoj od umění světového vzhledem k omezení kontaktů se zahraničím i omezenému přístupu k informacím. Čeští výtvarní umělci v kulturním kontextu nevystoupili zcela z povědomí, ale jejich umělecké formování probíhalo za clonou, více introvertně. Vše nejenže vznikalo více „současně“, ale zachovávalo si velkou míru vlastní až izolované osobitosti. Např. v malbě byl český expresionismus méně divoký a více žánrový, udržel si svoje komorní ladění ve výrazu i prostředcích. A právě někde v této sféře se formovalo kumštýřství českého malíře Jiřího Peci. Jeho portréty nezapřou téměř žánrový charakter, přesto si nesou výraznou autorskou pečeť. Už při prvním pohledu cítíme přesně osobnost modelu vypovídající o velké psychologické schopnosti malíře i jeho schopnosti empatie. Portréty jsou malovány s lehkosti a samozřejmosti, která prozrazuje autorovo nadání. Co se však jeví při hlubším „čas“ obrazu jeho ustanovování a dění. Snad proto jsou obrazy někdy plné neklidu, protikladů, konfliktů, jindy náhle klidné, s potřebou vnitřní harmonie.

Dominantním dojmem z obrazů Jiřího Peci je autorova autentičnost, ne zcela obvyklá, a proto příjemně svrchovaná v dnešním intermediálním světě. Autonomní malířská struktura a možnost ji pojmenovat, sémanticky identifikovat je především přesnou výpovědí o povaze malby.
Pojetí obrazu jako prostorově iluzivní struktury charakterizuje samu podstatu malby jako fikci zobrazení. Stejné předlohy mohou být někde zobrazeny tak jak je známe z naší zkušenosti mimo svět jindy mohou být některé jejich aspekty potlačeny či zvýrazněny – a právě tato kvalita malby jako dokonalé fikce je u Jiřího Peci potvrzena a zpřítomněna. Mnohovrstevná, složitá a vnitřně strukturovaná hra o malbě jako iluzi, ryzí radost z malby, potvrzuje její legitimitu v kontextu současného umění.

Claudine Končinská