Vernisáž Daniely Mikuláškové, Miriam Macků, Anny Zemánkové a Ladislava Daňka: Emoce sítí a nití

Do 3. 4. 2022 bude v Galerii kritiků, palác Adria, Jungmannova 31/36, 1.patro, přístupná velmi zajímavá výstava  Daniely Mikuláškové, Miriam Macků, Anny Zemánkové a Ladislava Daňka: Emoce sítí a nití.

Mezigenerační výstava Emoce sítí a nití představuje dřívější i aktuální tvorbu Daniely Mikuláškové (* 1974),Miriam Macků (* 1964) a Ladislava Daňka (* 1958), kteří se každý po svém, a zároveň v určité názorové shodě zabývají vytvářením sítí, v případě vystavujících autorek však rovněž emocionalitou nití. Širší umělecko-historický kontext do výstavy vnášejí díla první dámy českého art brut Anny Zemánkové (1908–1986). Ta zosobňuje pro vystavující trojici natolik fascinující osobnost, že se rozhodli představit její tvorbu v jiném kontextu, než v kterém byla doposud z důvodu jisté rigidnosti kunsthistorických kategorií prezentována. Síť si zřejmě nejčastěji představujeme jako racionalizovanou vizi o určitém uspořádání plochy či prostoru, jak jsme toho byli a jsme – pomineme-li hlubší historický kontext – svědky od počátku konstruktivních tendencí ve 20. století. Zcela novou kategorii, související s počátky a rozvojem počítačového umění v 60. letech, která brzy pronikla do světa tzv. vysokého umění a dnes je jeho významnou součástí, představují neuronové sítě.
Vystavující trojice na letmo naznačený kontext reaguje osobními přístupy, do nichž se chtě nechtě promítá také další, v současnosti značně diskutovaný fenomén genderového umění. Primárním záměrem této výstavy ovšem není bořit zavedené kategorie. Obsah i formální provedení jednotlivých děl je vybídkou vnímavým pozorovatelům, aby se sami zamysleli nad smyslem a možnostmi síťového uchopení světa. A také nad tím, není-li tento přístup již přežitý, či zda je naopak i nadále platný a pootevírá ještě neprozkoumané možnosti kreativní-ho přístupu. Tyto aktuální otázky souvisejí i s oblastí string artu, do jehož širšího rámce dle mého názoru spadají i práce vystavujících autorek. Tato zajímavá a podnětná oblast současného umění však v českém prostředí teprve čeká na podrobnější zpracování.
Daniela Mikulášková představuje tzv. niťové obrazy a Miriam Macků niťové objekty. Daniela se od roku 2006zabývá ve své „niťové“ tvorbě novými přístupy k pojetí závěsného obrazu, jimiž velmi původně reaguje na svět, který ji obklopuje. Inspiračními zdroji jsou jí především běžné předměty, krajina, ale také části těla (zejména oči a rty) a sny, přičemž pro ztvárnění svých působivých vizí používá širokou škálu bavlnek a nejrůznější podkladové materiály (např. všemožně vzorované látky či ubrusy). V těchto souvislostech je na místě zmínit, že umělkyně je také autorkou disertační práce, ve které se zabývala dějinami vyšívání až po nejaktuálnější projevy.
Miriam Macků se primárně zabývá již více než dvě desetiletí šitím a výrobou originálních sedacích vaků.

V posledních dvou letech pak vytváří v úzké spolupráci s L. Daňkem podle jeho předloh již zmíněné objekty, které poprvé představila v roce 2020 v pražské Galerii Maldoror. Osnovu dvojrozměrných předloh převádí s vlastní invencí do chvějivého prostoru, který napájí bytostným smyslem pro barevnou a světelnou orchestraci výsledného objektu, jenž na jeho počátku není ničím víc než prázdným bílým rámem s čirým plexisklem uvnitř. U Daniely i Miriam lze tedy přemítat o pozoruhodném smyslovém prostupování emocionality sítí s emocionalitou nití. Jejich tvorba zároveň stojí za pozornost i z řemeslného hlediska. U Daniely je přitažlivé svobodné zacházení s různorodými materiály, což ji spojuje s Annou Zemánkovu, a u Miriam stojí za povšimnutí municiózní provedení jednotlivých objektů, v nichž stěží rozpoznáme, kde jednotlivé nitě začínají a kde končí. Její přístup je pravým opakem dnes tolik oblíbených tzv. „hřebíčkových mandal“, kterými jsou zaplaveny internetové stránky pod doménou strig artu. Pomineme-li ranou tvorbou Anny Zemánkové, pak vývoj a různé peripetie její enigmatické tvořivosti můžeme sledovat od 60. let až do poloviny 80. let minulého století.
Z jejího rozsáhlého a mnohovrstevnatého díla jsme vybrali práce ze 70. let, v nichž kombinovala různé techniky s vyšíváním, háčkováním, brikoláží a dalšími postupy. Zdá se, že její invenční kombinování kresby s měkkými a plastickými prvky, ať už háčkovanými či vyšívanými, předběhlo svou dobu a teprve dnes postupně dochází k náležitému docenění této svébytné části její tvorby, která dříve stála poněkud ve stínu jejích vrcholných děl z 60. let.
Kresby Ladislava Daňka na strojovém milimetrovém papíru, který pro autora symbolizuje chlad „strojové civilizace“, přinášejí do ženského trojzvuku mužský, systemizovaný pohled na svět, zkoumající působení archetypálních geometrických forem v naději, že se mu snad podaří poodhalit jejich transcendentální význam. Těmto kresbám se kreslíř soustavně věnuje od roku 1984 v různých formátech (od A4 až po A0) a technikách. Jeho dosavadní tvorba bývá většinou interpretována v rámci geometrických tendencí a konkretismu, je však zřejmé, že autor se pokouší tyto kategorie překročit tíhnutím ke spirituální geometrii, což ho přibližuje k tvorbě vystavujících autorek.
Výsledný tvar výstavy tak mimo jiné vybízí diváka k zamyšlení nad komplementaritou či rozdílností ženského a mužského přístupu ke světu a jeho individuálním prožívání. Hlavní poselství výstavy nicméně vystihuje triáda pojmů SÍTĚ – EMOCE – SVĚTLO.
L.Daněk kurátor 2022