Zádušní výstava fotografií Petra Našice (1964 – 2022)

Dne 11. 2. 2022 se konalo poslední rozloučení se známým fotografem Petrem Našicem (1964 – 2022) v kostele Sv. Tomáše, spojené s výstavou fotografií v Trick Baru Malostranské besedy.

Petr Našic, (1964 – 2022) vystudoval produkci na DAMU v Praze, předtím se živil jako kulisák ve Vinohradském divadle. Posléze jako čerstvý absolvent DAMU, spolu s kolegou a režisérem Petrem Kracikem započali slavnou “devadesátkovou“ éru Divadla pod Palmovkou v Praze. Petr setrval v pozici managera Palmovky více jak 12 let. Shodou okolností mu bylo umožněno fotografovat natáčení Formanova filmu Amadeus. V té době studoval ještě fotografování u Jaroslava Krejčího, Jána Šmoka a arch.prof, Josefa Svobody. O jeho budoucím směřování bylo rozhodnuto. Divadelní fotografie se mu stala hlavní náplní jeho tvorby. Neexistuje snad žádná významná divadelní scéna, kterou by Našic nefotografoval. To samozřejmě vedlo k navázání kontaktů s mnoha herci. Mezi ta velká přátelství patřilo to s Vlastimilem Brodským, které shrnul do vzpomínkové knihy s prostým názvem Bróďa. Druhý film jehož natáčení fotografoval byla Hřebejkova Kráska v nesnázích, když se Emir Kusturica dostal k těmto fotografiím, prohlásil: „Ať ten Čech přijede ke mně“. Stal se tak téměř dvorním fotografem Kusturicových filmů. Posledním jeho projektem byla výstava back-stage fotek z natáčení filmu v hlavní roli s Monikou Bellucci „On the milky way“. Vedle toho fotografoval nepřeberné množství koncertů našich a zahraničních interpretů vážné i populární hudby. Na své cestě se setkával s mnohými umělci, ale i neumělci. Umět pro něho znamenalo výjimečně ovládat řemeslo. A protože dobrých řemeslníků ubývá, rozhodl se je fotit: vitrážisty, skláře, kominíky, řezníky, zelináře, zvonaře, zámečníky, pekaře, dlaždiče. A dostáváme se k další jeho lásce – cestování. Když měl důvod vyjet s foťákem, tak jel a přivezl výstavu. . Zajímavé jsou i jeho fotografické projekty asijské, kde se častokrát objevil mezi slony anebo ve slumech či s humanitární pomocí po tsunami 2002. O milovaném New Yorku, kde na Brooklyn Academy of Music studoval, sám říkal:“ „To obrovské město je mi sympatické svou živelností, nespočtem kontrastů a tisíci možností, jak zobrazit městskou krajinu kolem. Ale teprve při pohledu z vrtulníku jsem si uvědomoval, jak těsně sousedí nejbohatší ulice s postranními uličkami, v nichž se cítíš jak na návsi s vodojemem. V New Yorku denně zažíváš i bezprostřední střety různých kultur. Není snad bez zajímavosti, že svým Nikonem sledoval skoro 30let práci akademického malíře Jana Tichého, podobně jako víc jak 22 let sledoval Vlastimila Brodského. Jeho poslední projekty byly spjaty s atelierem módní návrhářky Ivany Follové, Kamilou Moučkovou, Renatou Drőssler, sestrou Angelikou Pintířovou či Jaroslavem Svěceným. Už od svých fotografických začátků sledoval i místo svého žití – Prahu 1. Každý umělec je nositelem silného ega, ale ne každý se dokáže poklonit před uměním druhého. Většinou těmto chybí pokora. Petr, svou až urputnou opravdovostí v tvorbě i ve vlastním životě, dával najevo svůj velký neklid a nasranost, místy až trucovitě a bezomluvně ze všeho povrchního kolem nás, ze všech mezilidských i politických nespravedlností, lží, podvodů, nenažranosti, podvraťáctví, estébáctví a zlodějnou na všech úrovních a hloupého naivního svazáctví dnešní doby.