Vernisáž Veronika Nemejovská: Sklad banánů

Ujel mi poslední vlak, je sychravý podzimní večer, kolem čistá nádražní melancholie. Pozoruji mouchy uvězněné pod krytem zářivky, světlo jemně pulzuje. Ten pulz se shoduje s mým tepem. Najednou si nemůžu pomoct a soustředím se na svůj tep. Slyším ho, jako když jsem v bazénu. Já ale nejsem v bazénu, jsem v podchodu nádraží. Je to velké nádraží, v nádražní budově je snad i kino. Mezi 5. a 7. nástupištěm je vstup do bazénu. Vím to, ví to moje podvědomí. Mám pocit, že jsem tam byl mnohokrát.

 

V okamžiku stojím u bazénové vany. Je tu téměř tma, žádná světla, svítí jen nouzové osvětlení. Svítí tu jen několik zelených panáčků v běhu, kteří se nezřetelně zrcadlí na klidné hladině bazénu. Nedá se moc odhadnout velikost bazénu, ale podle odrazů na hladině může být alespoň 50 m dlouhý a asi 30 m široký. Je tu ticho, nikde nikdo. Je slyšet jen voda přepadávající do filtračního systému, trochu jako vlny u moře. Není tu cítit chlór, spíš jako vzduch u moře, slaný, trochu rybí. Z toho bazénu jde strach, za žádnou cenu nechci do vody.

 

Po pravici, asi tak na druhé hodině, něco slabě svítí. Jsou to pootevřené dveře. Strach i zvědavost mě ženou od zlověstně temného bazénu ke světlu za dveřmi. Za dveřmi čpí nasládlá vůně přezrálých banánů a ovocného kvašení. Je tu ohromné vlhko, skoro jako v parní lázni, jen ne takové teplo. Světlo sem dopadá zamlženým okénkem přes velikou hromadu. Na zemi osvěcuje nezřetelné předměty, které vypadají jako banány. Ta hromada vypadá jako kupa uhlí ve sklepě, jen je žlutá. Když přijdu blíž, hned vidím, že jsou tu opravdu všude banány. Na zemi jsou rozházené banány, ta hromada jsou taky banány. Všechno jsou to banány, které tam nechala Veronika.

Veronika Nemejovská studovala v Ateliéru malby Jiřího Černického a v Ateliéru intermediální konfrontace Jiřího Davida na UMPRUM. Žije a tvoří v Praze.

Kurátor: Aleš Zapletal & Václav Voleský

Prostory galerie naleznete za bránou na konci dvora.