Vernisáž Vít Cimbura: Čas fantazie

Do 1. 10. 2021 bude v Okolo, Bořivojova 77, Praha 3, přístupná pouze na předchozí objednání velmi zajímavá výstava Vít Cimbura: Čas fantazie.

Text Adama Štěcha, zakladatele Okolo:

V únoru roku 2021 nás opustil jeden z rozzlobených designérů, kteří se na konci osmdesátých let rozhodli naplno vyjádřit kritiku socialistického systému a pokleslých morálních hodnot svými experimentálními postmoderními kreacemi. Vít Cimbura byl jeden z odvážných mušketýrů ikonické postmoderní skupiny Atika. Vzdáváme mu hold tikotem jeho autorských hodin, které představíme v naší Galerii OKOLO. 

Odešel v tichosti a bez jakýchkoliv poct na své usedlosti v Českém středohoří, kde žil od počátku devadesátých let se svou manželkou Evou a dvěma dcerami. Až do poslední chvíle byl tvrdohlavě oddán svému umění a řemeslu, které vycházelo z jeho začátků mezi lety 1968 a 1975, kdy studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

Právě tam se seznámil s Jiřím Pelclem a dalšími významnými představiteli českého designu a architektury. Už v té době se zabýval rozmanitými výtvarnými disciplínami. Miloval především fotografii. Dokumentoval industriální i městskou krajinu, při oficiálních oslavách režimních svátků fotografoval lidové milice a vytvářel experimentální fotogramy a portréty svých přátel i známých osobností.

K designu originálů jej opět zlákal až na konci osmdesátých let Jiří Pelcl. Přizval ho k založení skupiny Atika. Cesta k avantgardní tvorbě byla tehdy pro mladé, kriticky orientované designéry jedinou alternativou. V roce 1987 tedy zakládá spolu s Jiřím Pelclem, Bohuslavem Horákem, Jaroslavem Šustou mladším a Jiřím Javůrkem uměleckou skupinu Atika.

Pelcl o této události napsal: „13. ledna 1987 zakládáme skupinu Atika. Bylo to volné uskupení architektů, někdejších absolventů UMPRUM. O Atice bylo napsáno mnoho, …vznikla na pozadí naprosté celospolečenské krize v nehybné normalizační době. Bylo to období postmodernismu a nábytek a užitkové předměty jsme koncipovali jako svébytná umělecká díla se silným emocionálním nábojem. Toto období bylo pro mě uměleckým, nikoliv designérským dobrodružstvím.“

V Československu to byla na konci osmdesátých let Atika, ve světě zase bodovaly skupiny Memphis a Alchimia v Miláně, proud Creative Salvage v Londýně, skupina Totem v Paříži, galerie Art et Industrie v New Yorku nebo německé skupiny Berliner Zimmer či Pentagon. Všechna tato uskupení produkovala design jakéhosi nového barbarismu, byly vzpourou proti každodennosti a konzumní společnosti. U nás pro změnu proti komunistické nesvobodě, zatuchlosti a nudě. Hlavním cílem designérů se stává kritika společenských poměrů, politických rozhodnutí a maloměšťáctví. Design se stává zbraní v rukou mladých rozhněvaných mužů.

Cimburova tvorba byla z celé Atiky nejbližší barevné geometrické estetice skupiny Memphis a jejího lídra Ettora Sottsasse. Zatímco Horák nebo Pelcl se zabývali navrhováním brutálně působících kovových objektů, Cimbura si pohrával s barevnými dřevěnými komponenty, ze kterých vytvářel ztepilé nábytkové objekty, především židle.

V těchto solitérech se zrcadlí české selské baroko i lidová ruční práce. Postmoderní citace si Cimbura přizpůsobil lokálním zdrojům a známé podobě české vesnice. Židle Amarcord (1988), Telč (1988) nebo Stará varta (1992) jsou v tomto ohledu nejpřesvědčivější. „Jeho židle jsou totemy z precizně zpracovaných barevných dřevěných komponentů,“ napsala historička designu Milena Lamarová v roce 1988.

Ve svém rukopisu pokračoval Cimbura i v devadesátých letech, kdy si na své chalupě zřídil truhlářskou dílnu. Od té doby vznikaly všechny jeho autorské objekty zde. Kromě židlí si zamiloval téma hodin, které se pro něj staly univerzální uměleckou typologií. Vytvořil jich tucty. Citace historických prvků, divoké barevné kombinace a ručně malované ornamenty tvoří opulentní, až šokující výtvarné kompozice, které provokují a balancují na hraně kýče.

Ostatně kýč a provokaci si Cimbura pěstoval až do konce svého života. Nikdy se nezabýval průmyslovým či produktovým designem. Jeho umění bylo veskrze osobní a založené na precizní ruční práci. To se zdá být ostatně v dnešní době opět velmi aktuální. Postmoderna osmdesátých a devadesátých let je u současných designérů v kurzu.

Text: Adam Štěch