Vernisáž výstavy Markéta Luskačová: Chiswick Women’s Aid

Markéta Luskačová: Azylový dům Chiswick Women´s Aid 1976 – 77

Poprvé, nejen v České republice, ale jako celosvětovou premiéru, máme tu čest představit fotografický soubor Markéty Luskačové z let 1976-77, z vůbec prvního azylového domu pro týrané ženy a děti v Londýně. V době vzniku se bohužel téma nesetkalo s náležitým ohlasem, časopisy snímky neotiskly, společnost nejevila o téma zájem. Půl století poté se ukazuje, nakolik závažné a ignorované téma to bylo a je. Londýnské nakladatelství CRB / Café Royal Books vydalo v roce 2020 publikaci Chiswick Women’s Aid 1976-77, kde teprve po 44 letech byly tyto fotografie Markéty Luskačové vůbec poprvé publikovány. Snímky se vyznačují silnou empatii pro lidi v komplikované a tíživé životní situaci. Na některých fotografiích mají na sobě děti kartonové masky, které ovšem nebyly součástí hry. Účelem bylo, aby otcové dětí nemohli na fotografiích poznat jejich obličeje a zjistit tak, kde se nacházejí. V té době se v azylovém domě, původně určeném pro 42 lidí, tísnilo 140 žen a dětí. Zakladatelka domu dodržovala pravidlo, že žádnou ženu, nebo dítě nenechá nikdy v tísni a všem poskytne ochranu. “Tyto snímky jsou obzvláště aktuální dnes, kdy lockdown způsobil dramatický nárůst domácího násilí” říká autorka fotografií. Výstavou chceme upozornit na přetrvávající problém a její součástí bude rovněž beseda s odborníky na dané téma.

Nadia Rovderová, srpen 2021

……………………………………………………….

Chiswick Women’s Aid Markéty Luskačové

Brzy po příchodu do Anglie v roce 1975 vytvořila Markéta Luskačová reportáž z Asyloveho domu pro týrané ženy a děti: Markéta Luskačová, Chiswick Women’s Aid 1976-77. Kniha – spíš brožura – vyšla teprve loni v respektované edici dokumentárních souborů britských fotografů z konce minulého století Cafe Royal Books v nákladu 500 ks. Redaktorem edice je Craig Atkinson. Trvalo tedy přes čtyřicet let, než fotografie mohly najít své publikum, i když jistě hodně jiné než to, jemuž byly původně určeny. Publikace s osmnácti kvalitními reprodukcemi, bohužel bez textu, věrně tlumočí tehdejší charakter fotografických pozitivů. Na webu autorka k fotografiím přidala komentáře, za něž můžeme být vděčni a význam její story umocňují. V Chiswicku, čtvrti v západním Londýně, byl totiž vůbec první útulek pro týrané matky s dětmi v Anglii. Musel tedy být jedním z prvních na světě, a to platí i o reportáži o něm. Z autorčiných komentářů k jednotlivým fotografiím se dozvídáme: „Útulek byl připraven pro asi 40 žen a dětí, ale v době, kdy jsem tam fotografovala tam žilo 140 žen a dětí. Ráno byla těla všude.“ Další snímky ukazují ženy a děti různých odstínů pleti, smutně posedávající, ale také při obvyklých dětských hrách. Pro děti žijící „v tlupě“ nebyl pobyt tak hrozný, jako pro jejich matky. Papírovou masku má ale jedno z dětí ne jako součást hry, ale aby je otec nemohl poznat. Na jiném snímku vidíme děti hledící ven za neprůstřelným sklem. Jít ven by bylo jistě nebezpečné. Fotografie na obálce zobrazuje početnou demonstraci s transparenty před útulkem. Zakladatelka Erin Pizzey, která měla program otevřených dveří, žádné matce s dětmi neodmítla poskytnout asyl, a za to byla předvolána k soudu a obviněna z přeplnění domu a z porušováni bezpečnostních pravidel. Hned na počátku svého anglického pobytu Luskačová tedy prokázala schopnost udělat „story“ pro tisk (jedinou v jejím díle?), fotografie jsou výstižné a nápadité, příběh je strhující. Bohužel její práce nebyla tehdy publikována. Autorka byla v obtížné situaci: „Práci jsem dělala pro Magnum v letech 1976-1977, když jsem čekala našeho Matěje. Párala jsem se s tím řadu měsíců, skoro rok. Dílem proto, že to byla první práce pro Magnum, dílem proto, že jsem si naivně myslela, že když fotografie budou silné, tak to těm ženským s dětmi pomůže. Magnum to plánovalo distribuovat do dvanácti zemi. Každou fotografii jsem musela nazvětšovat dvanáctkrát. Skončila jsem s tím týden předtím, než jsem šla do porodnice. Počítala jsem, že honorář za publikování mi přinese něco jako mateřskou, ale za čas jsem dostala dopis od Anny Obolenski, sekretářky Magna, napsala: „sorry, story out of fashion“. Nikdo to neotisknul. Dvě nebo tři fotografie jsou ve sbirce Arts Council of Great Britain. Později malý časopis v Kalifornii Mother Jones jich pár otisknul, ořezaných a bídně vytištěných.“ (e-mail z 4. 4. 2020) Do výtisku v Moravské galerii Markéta vepsala: „Byla to zakázka od Magna. Má první a poslední.“ Zvlášť pak připsala: „Téma je to teď stejně akutní jako před lety, během ‚lockdown‘ domácí násilí zaznamenalo 200% nárůst.“ Soubor Luskačové je jistě jedním z prvních na toto stále žhavé téma, a i když jde o zakázku v době vzniku nepublikovanou, má platnost příkladné fotografické story.

Antonín Dufek