Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Erika Bornová: Šílenství je stráž noci

Do 9. 1. 2022 bude v Colloredo-Mansfeldském paláci, Karlova 2, Praha 1, přístupná krásná a rozsáhlá výstava Eriky Bornové: Šílenství je stráž noci.

Po pěti letech od konání své poslední autorské výstavy prezentuje nové práce přední představitelka generace osmdesátých let Erika Bornová.

Průvodní text kurátorky Martiny Pachmanové k výstavě:

Erika Bornová je vypravěčkou silných, mnohoznačných příběhů. S groteskní nadsázkou reflektuje banalitu života, s náruživostí sobě vlastní se snaží rozklíčovat složité předivo lidské představivosti a snů a se vší vážností ohledává komplikovaný vztah člověka ke světu, k druhým i k sobě samotnému.
Pod povrchem na první pohled obyčejných motivů v díle Eriky Bornové jsou často skrytá zneklidňující poselství – frustrace, nejistoty, úzkosti, (sladko)bolné obsese, šílenství –, jež oživují zapomenuté zážitky anebo potlačované city a postoje. Důležitým leitmotivem autorčina díla byly od počátku návraty do minulosti, ať do osobní nebo kolektivní historie. Zprvu se cesty zpět v čase zhmotňovaly skrze mytologická témata, avšak v posledních dvaceti letech se stále častěji objevují skrze mýty opředené příběhy významných, avšak také rozporuplných a rozpolcených osobností. Bornová skrze jejich osudy ukazuje, jak křehká je hranice mezi „normalitou“ a bláznovstvím, mezi genialitou a poblouzněním stejně jako mezi oddanou láskou a zničující posedlostí a že nepříčetnost či zcestnost je lidské existenci blíže, než by si racionalizovaná moderní společnost byla ochotna připustit.

 

Název výstavy Šílenství je stráž noci odkazuje k verši z básnického cyklu Kniha hodinek Rainera Maria Rilkeho, estéta, nevyrovnaného samotáře, neurotika, svůdce i exaltovaného básníka. Rilke však na výstavě nefiguruje jen jako jedna z postav, s níž Erika Bornová (coby horlivá čtenářka) rozehrává imaginární představení pojednávající o milostných vztazích plných vášně i traumat, ale rovněž jako neviditelný duchovní průvodce rozsáhlými cykly autoportrétů a fantaskních, velkoformátových „podobizen“ podmořských rostlin a živočichů.

Bornová je sice spojována v první řadě s médiem prostorovým – tedy se sochou, ale v posledních deseti letech se stále častěji vrací k malbě, disciplíně, kterou vystudovala, avšak na dlouhou dobu opustila. Je to vlastně paradoxní. Cyklus kompulzivně malovaných autoportrétů totiž vznikal v období autorčiny dočasné a částečné ztráty zraku, kdy by se bývala materialita a haptičnost plastického tvaru mohla zdát jako vhodnější než výsostně zrakové médium dvojrozměrné malby či kresby. Tento stav ale u autorky naopak akceleroval nutkání zpodobňovat neviditelné: zprvu popaměti zachycovat unikající podobu vlastní tváře jako obrazu hlubin lidské duše a následně – při postupné regeneraci a obnově zraku – odhalovat pozoruhodný, bizarně krásný a dílem znepokojivý život v hlubinách oceánu. Zatímco více než 60 akrylových autoportrétů na identickém formátu papíru je dokladem rozostřeného a „tápavého“ vidění, kresby na černém papíru kombinovanou technikou dokládají optickou euforii nad nově objevovanými tvary a barvami.

Martina Pachmanová



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž Erika Bornová: Šílenství je stráž noci