Vernisáž Robin Seidl: Terraformace

Do 11. 7. 2021 bude v Galerii Jelení, Dukelských hrdinů 25a, Praha 7, přístupná zajímavá výstava Robina Seidla: Terraformace.

Text kurátora Dušana Zahoranského k výstavě:

V sedmdesátých letech dvacátého století chemik James Lovelock a mikrobioložka Lynn Margulisová rozpracovali Gaia teorii o Zemi jako komplexním organismu, který sám sebe reguluje s cílem vytvářet a udržovat podmínky pro život. Příkladem jsou fotosyntetizující bakterie, které někdy před čtyřmi miliardami let proměnily Zemi v okysličenou planetu, a podpořily tím vznik prvních komplexnějších živých organismů – eukaryot.

Dalo by se říct, že Václav Klaus je se svou převratnou ideou modré planety také hypotetickým zastáncem Gaia teorie. Byl by v tom případě asi spíše vůdčí postavou „ultrapragmatické” frakce tohoto hnutí, která hlásá, že planeta se nikdy neřídila tak dobře, jak jsme jí to naučili my, bílí muži. Nelze popírat, že moje generace se na akceleraci úhynu živočišných druhů významnou měrou podílí a exprezident bohužel není jedinou a zdaleka ani nejvlivnější postavou tohoto celoplanetárního hnutí. 

Robin Seidl vizualizuje skepsi, která je nevyhnutelnou emocí současnosti. Barevně se v Galerii Jelení pohybujeme v tónech vyhaslého ohniště těsně po urputné letní bouřce. Zeleň kolem vychladlých kamenů je sice úderná, ale z teplého pocitu rozpáleného ohniště nám zůstaly jen mokré kalhoty a propálené termoprádlo. Chromoxid ohnivý, kobaltová zeleň světlá, Paynova šeď a stříbrná, bohužel nikde ani záblesk optimistického žlutého niklu nebo alespoň korálové červeně…

Pro výstavu Terraforming Seidl připravil kompozici z artefaktů, které tvoří domácnost specifické bytosti – květiny. Kolem situace můžeme procházet, jako bychom pozorovali něčí obydlí a dívali se na ně skrze průhledné zdi. Z poloviny bytosti, z poloviny dekorační zeleň, si tu před námi listuje v magazínu o lesních skrýších. Autor recykluje materiály, využívá pařezy a větve, zatímco konvenční umělecké materiály, jako jsou syntetické barvy, epoxidy nebo digitální technika, používá minimálně.

Ve své poslední práci pak vychází z novely „Stalker“ (rusky Машина желаний) autorů Borise a Arkadije Strugackých, jež tvořila kostru scénáře stejnojmenného filmu Andreje Tarkovského (1979). Robin si vypůjčuje obraz sběratele neurčitých předmětů, které se na Zemi objevily po návštěvě neznámé civilizace. Návštěva k nám tentokrát přichází z budoucnosti. „Květina“ si přeje nastolit soulad mezi lidmi a ostatní živou přírodou. Tím, že cestuje v čase, má sílu změnit chod dějin a může nám pomoci vyhnout se ekologické katastrofě. Samozřejmě bohužel pouze obrazně.

Jisté je, že z budoucna k nám v Robinově příběhu nepřilétá žádná vznešená krasotinka, ale spíš životaschopný plevel. Ten se adaptoval na zdevastované životní podmínky, přijal do sebe špínu a teď se hrozivě  usmívá. Autor si budoucí hybridní planetární organismy neidealizuje. Naši schopnost poškodit a ničit své okolí rozumně bere jako fakt, který je lidskému společenství vlastní a se kterým je lepší se naučit pracovat, nežli jej úplně ignorovat.

Filosof a spisovatel Dorian Sagan v eseji sepsané společně s již zmiňovanou mikrobioložkou Lynn Margulisovou popisuje následující obraz:

„[…] představme si dítě, dnešní, nebo budoucí, které vyrůstá s vědomím, že povrch Země je součástí jejího těla… představme si, že to dítě je na pikniku. Věří, že prostředí kolem ní je její neoddělitelnou součástí. Tráva na které sedí, je vláknem superorganismu, do kterého je vrostlá.  Kůra na jejích zádech, vážky, ptáci, mraky, vlhký vzduch, mravenci, kteří ji lechtají nohy – všechny tyto vjemy tvoří, z její perspektivy, její vlastní niterné pocity. Jako mravenci, cítí i to, co je i mimo ně. Když si natáhne triko přes kolena, není  pouhým člověkem, ale ohniskem vjemů planetární fotosyntetizující bytosti.“

V aktuální instalaci Robina Seidla jsou trika a mikiny natažené na pařezech a větvích stromů. Je na nás, jestli je ucítíme i na sobě.

kurátor Dušan Zahoranský

…

Robin Seidl je intermediální umělec, jenž pozoruje naši pozdně kapitalistickou informační společnost perspektivou shovívavého, laického botanika. Na vše, co na Zemi děláme, může být nahlíženo jako na určitou formu organického, byť dnes spíše katastrofického procesu. Autor tematizuje například módu a oblečení jako prostředek sebezničující identifikace. Recykluje mikiny, trička a vytváří z nich fetišistické objekty – lovecké trofeje bez oběti. V aktuální výstavě zve návštěvnice a diváky do botanického koutku specifického druhu rostliny – květiny, jež k nám přichází z budoucnosti a je schopna i proti proudu času zasáhnout a vyléčit naši současnost. Robin Seidl část studií absolvoval na Fakultě umění v Ústí nad Labem a aktuálně je studentem ateliéru Pavly Scerankové a Dušana Zahoranského na AVU v Praze.