Vernisáž výstavy Iluzivní prostor

Jenom do 16.12.2020 můžete v Galerii Jaroslava Fragnera, Betlémské náměstí 5a, Praha 1, navštívit velmi zajímavou výstavu Iluzivní prostor.

Galerie Jaroslava Fragnera na výstavě s názvem Iluzivní prostor představí práce pedagogů a studentů Katedry umění, Fakulty umění a architektury, Technické univerzity v Liberci. Vystavující přijali koncept hry, kdy se shodli na jediném pravidlu a to je název Iluzivní prostor.

Ve společném dialogu autoři vytvořili světelnou instalaci, která propojuje individuální autorské práce k do jednoho celku. 

kurátor: Jan Stolín

Průvodní text Karla Srpa k výstavě:

„V současné výstavní proluce, kdy se mění programy a není žádný termín jistý, se blýskla v Galerii Jaroslava Fragnera Katedra umění Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Pod názvem Iluzivní prostor připravil Jan Stolín expozici sestávající se z jejích pedagogů, absolventů a žáků. Soustředil se na aktuální stav jejich práce. Jak naznačil plakát s vytištěným monochromním mnohoúhelníkem, vyjadřujícím obrys otevřeného notebooku, odkazovala sice výstava prvotně na práci s digitálními médii, nicméně její realizace pronikaly i do dalších výrazových přístupů, týkajících se objektů, slov, světelných a zvukových instalací. Shrnující název vystihoval obecné zaměření, udával celkové souřadnice: vztah k iluzi jako k základnímu východisku, považovanému dlouhou dobu za hlavního nepřítele většiny moderně zaměřených přístupů, avšak v digitálním věku v podobě metailuze nabývající opět na širokém významu. Zúčastnění autoři se na iluzi podívali z vnitřku jejím možností, i ji nahlédli z vnějšku. Otevírala cestu do nových oblastí, nevážících se jen na přežívající lineární perspektivu. Iluze rozevírala bohatou škálu rozmanitého uchopení smyslového i rozumovému klamu, zabývala se přesahy mezi letmou domněnkou, ztrácející jakékoli hmatatelné obrysy, žijící jen v představě, a naopak pevným, svou důraznou fyzičností naléhavě se prosazujícím tvarem.  Základním rysem výstavy byla zřetelná názorová svoboda, se kterou účastníci přistoupili k jednotlivým projektům. Každý z nich hovořil vlastním, svébytným, důsledně mnoho let se rozvíjeným jazykem u vedoucích jednotlivých ateliérů, i teprve do ucelenější podoby se tříbícím slovníkem u studentů. Úvod výstavy obstaral digitální tisk Momentka od Richarda Loskota, vyjadřující její téma, přecházející mezi skutečností a zdáním, pohybující se na křehké hranici, ve kterém jeden svět vplývá do druhého.  Hybatelem Momentky se stala lidská postava, měnící se v chvějící se bytost, nabývající a ztrácející svou jsoucnost. Digitální tisk tak rozevřel hlavní téma celé výstavy, jejíž významové a výrazové rozpětí po levé straně umocnila projekce Lukáše Dostálka a Jana Rouhy, pracující s rozfázováním snímaného pohybu přicházejícího a odcházejícího diváka, znepřítomňujícímu jeho přicházející tělo, objevujícímu se jako pomyslný distorzní stín na levé zdi vstupního prostoru, zatímco v pravé části se nacházejí rukou napsané básně Alžběty Skalické, ubíhající ze stěny na podlahu, na níž jejich křídové provedení postupně mizí. I tak se do mysli diváka se zarývají některé verše o „černobílé duze“ či „ sirkách pod nehty“. Volný text splývá, sesouvá se ze stěny, nabývá prostorovou hodnotu, rozšiřuje možnosti svého vnímání zhmotněním veršů, jež vystoupily z tištěné podoby, aby zasáhly do galerijního prostoru. Tři úvodní práce postihují rozpětí vztahu k iluzi, vyjádřené digitální projekcí na jedné straně, a osobními básnickými obrazy na straně druhé. Předznamenávají tak dění v hlavním galerijním sále. Reflektory, postavené v jeho středu nasvětlují sedm instalací, rozvíjejících široký rejstřík proměn od metonymického k metaforickému vyjádření, od vyloženě doslovných po složitě prokomponované postromantické objekty, od věci jaká by snad měla být ve skutečnosti k mnohovýznamovému objektu, ve kterém se naopak věc jako taková zcela ztrácí pod tíhou doléhajícího smyslu. Krajní rozpětí umožňují návraty k prověřeným světelným projekcím, jež jsou však tématizovány způsobem, odkazujícím k bájným představám jako v Podobenství o rybce od Rozárky Jirákové a Martina Kratochvíla, převracející princip camery obscury, z jejíchž otvorů po jejím zpuštění zablesknou na stěně prchavé přízraky akvarijní rybky, domněle přebývající uvnitř objektu. Z opačného úhlu přistoupil k iluzi nepřítomnosti předmětu, vznikající při pohledu do plexiskla, osvětleného zezadu zářivkou, ve Zmizelé věci Vítězslav Plavec. Průhlednost plexiskla nepřipouští pohled na ukryté rádio, o jehož přítomnosti se divák dozví až při bočním pohledu. Zářivka obohatila instalaci o jemné bručení, zprostředkované reproduktorem, neustále doprovázejícím její svit. Z hustého, rukou psaného záznamu textové instalace Re-collection Blanky Kirchner, zaplňujícího plynule rozměrnou desku, zpřístupňuje dopadající světlo reflektoru pouze vymezenou, čtvercovou část; vytrhává tak ze souvislostí náhodně vybraný úsek zdánlivě nekončícího toku, posouvá význam textu, jehož souvislá četba vyžaduje značnou pozornost a soustředění. Modrý světelný kruh vymezuje nástěnnou instalaci Z ateliéru Petry Vlachynské, propojující protiklady: vymodelovaného, drobného koně, snad sloužícího za přípravný model k monumentální plastice, a tří náhodně nalezené různě velké sololitové desky, připomínající zpracováním monochromní a materiálové reliéfy z šedesátých let minulého století. Ke slovu se tak dostává přecházení mezi tím, co lze označit za „umění“, a tím, co již náleží „skutečnosti“. Společně vedle sebe zavěšené, ve studiu nalezené objekty, tak uvádějí do pohybu pomyslné přechody mezi daným a umělým, mezi skutečným předmětem a záměrně vytvořeným modelem. Vedle bezprostředních vstupů, podnícených aktuální reflexí nad vlastní prací i některými přežívajícími způsoby iluzívního a metailuzívního znázornění smyslových jevů, stály i instalace, vycházející z vyhraněných osobních postojů jednotlivých účastníků výstavy, dlouhodobě rozvíjejících své přístupy. Mnohotvárnou sestavu různých plastických objektů, reliéfů a obrazů s figurálními průniky, zastupující široké materiálové a umělecké techniky, představuje Sen o probdělé noci od Aleše Nováka, převracející protichůdné smyslové a mimosmyslové zkušenosti, ocitající se na hraně významové a tvarové únosnosti. Zpětný pohled oživuje vzpomínku na bezesné okamžiky, opačné lucidním snům. Čtyřmi reflexemi o protichůdných stavech přítomnosti jednoho všedního objektu se zabývá instalace Jaroslava Prokeše Na první pohled, poukazující na různé způsoby přesunutí snímaného objektu, zbaveného gravitace, a uváděného do nečekaných vztahů na pozadí uměle vytvořené, téměř divadelní scény. V nečekaných tvarových konstelacích se neocitá jen zvolený předmět, ale i média, zprostředkující jeho obraz, jež jsou vzhůru nohama. Z jednoho pohledu v uzavřeném systému rotuje smysl a význam zůstává týž, z opačného naopak: smysl zůstává stejný, i když se mění způsoby, jimiž je vnímán. Mnohonásobné přechody mezi skutečností, obrácenou rubem v líc, znejasňující rozhodnutí, která z protikladných možností je skutečně ta pravá, podtrhla na výstavě hmatatelná předmětná realita vyjmutých sádrokartonových panelů z běhu světa, vybavených ventilátory v instalaci Před stěnou od Jana Stolína. Práce zpřítomňuje skryté: nemůže být nic hmatatelnějšího než zesílený hluk běžících ventilátorů, snímaný mikrofony, pronikající prostorem galerie, a současně i klamnějšího: jako by šlo o části vytržených zdí, přenesené odkudsi do výstavního prostředí. Ostrý hřmot činných ventilátorů odkazuje k proměnlivým, neustále se posouvajícím prahům vnímání, k hranicím, lomící se senzitivity, ke skutečnosti, jež se stala zdáním, a ke zdání, jež se již nedalo rozeznat od skutečnosti, tedy k tématům, představujícím hlavní úběžník výstavy.“

Karel Srp