Vernisáž Martin Kyrych a Šimon Sýkora: Logika nevolnosti

Do 16.2.2020 bude v Galerii Jelení, Dukelských hrdinů 25a, Praha 7, přístupná výstava Martina Kyrycha a Šimona Sýkory: Logika nevolnosti.

Kurátor: Jan Šerých

Dočasná autorská koexistence Martina Kyrycha a Šimona Sýkory by se dala považovat za zvláštní (sebe)ironický manifest, rámovaný užíváním běžných uměleckých prostředků – malby, kresby, videa nebo performance. Zároveň ale působí i jako testovací model krajnějších poloh života ve světě umění a jeho provozu v síti skupinově sdílených, přesto dramaticky odlišných společenských narativů. Mnohost zdrojů nechává morální a estetická dilemata obou umělců vyústit v různé formy odporu, vycházejícího z fascinace i zhnusení vším možným, ale ještě spíš v nejasnou reakci na pomezí jednoduchého rozhodnutí ano/ne nebo stresové volby mezi útokem a útěkem.

Základním nástrojem Martina Kyrycha je kresba, libující si v odkazech na tradiční strategie komiksu, celý arzenál popkulturních žánrů a také v samolibé virtuozitě rukopisu. Zdánlivě spontánní médium tu Kyrych sadisticky podrobuje různým formám znečištění, které někdy dovádí až na hranici úplného rozkladu. Originál se mísí s nalezeným materiálem, zdánlivě autentická výpověď s citací se hybridně prolínají. Každý z tisíce obrázků má roli znaku, interpunkce, nebo cenzury; smysluplnost střihů, vztahy obrazu a textu i linearita vyprávění se záhy hroutí jako domeček z karet. Přetisky a paobrazy jsou kombinací prchavých autorských rozhodnutí, strojového tempa domácí tiskárny a nevyzpytatelnosti užívaných softwarů. V rámci jednoduché představy o metodě nekonečných permutací, v níž je každá z možných variant vybavena jistou vlastní logikou, se zmíněné postupy jeví jako ověřená praxe. Ale pracovat v takovém módu intenzivně a dlouhodobě, s vědomím permanentního relativismu, ztrát iluzí o významu obrazů i sdělení, může být docela odvážná mise.

Nahrávky Šimona Sýkory v rámci této výstavy pracují mimo jiné se zvukovou stopou autorových starších videí. Původní zdroje formálně připomínají amatérské záznamy, prosté jakékoli dramaturgické manipulace. Příkladem je třeba performativní experiment, v němž se autor převtěluje do českého průkopníka myšlenky bílého heterosexuálního muže Petra Hampla. Vnímáme zde nejistotu mezi rolí ironického komentátora, uvědomělého účastníka a paralyzovaného diváka; skutečný režisér konspiračně psychedelického díla jakoby nakonec snad ani neexistoval. Také další Sýkorovy kvazidokumenty z pouličních setkání české ultrapravice fungují podobně – jako nespojitý sled legračních, bizarních i strašidelných scén v povědomých kulisách. Absencí obrazové složky a jejích kontextů se ovšem zásadně mění i způsob našeho vnímání. Řídká síť záchytných bodů mizí a zvuk působí jako špatně nadávkovaný halucinogen.

Výstava v Galerii Jelení staví na svévolné prezentaci i kurátorské slepotě k podprahovému východisku obou zúčastněných umělců, jímž je jakýsi subverzivní zájem o vyprávění. Dovádí naopak do krajnosti představu bodu zlomu, který způsobí vynulování všech podnětů a komunikačních kanálů, v nichž jsme se už definitivně ztratili. Taková dramatická situace je jistě dobrou příležitostí k dalšímu začátku, stejně jako lákavou možností rezignovat, přestat vidět, slyšet a mluvit.

Jan Šerých