Vernisáž Lubomír Přibyl: Liniemi k prostoru (práce z šedesátých let)

Do 23.3.2020 bude v Muzeu Kampa, U Sovových mlýnů 2, Praha 1, přístupná zajímavá a krásná výstava Lubomír Přibyl: Liniemi k prostoru (práce z šedesátých let). Všechny fotky z výstavy: Honza (omluvte prosím omezenou kvalitu).

Museum Kampa připravilo výstavu mezinárodně uznávaného autora Lubomíra Přibyla. Výstava je zaměřena na autorovu tvorbu z období sklonku 50. a 60. let 20. století a mapuje klíčovou etapu Přibylovy tvorby, kdy strukturální abstrakci vystřídal zrod racionálně orientovaných tendencí.

Lubomír Přibyl (*1937) patří do okruhu autorů pracujících s reduktivní formou. Na výtvarné scéně je činný od konce padesátých let. Zážitek z návštěvy zkušebny přístrojů vysokého napětí v Běchovicích v roce 1959, prostor zaplněný světlem elektrických výbojů obrátily jeho zájem od biomorfních a archetypálních témat (Figura, 1955; Antropomorfní figura, 1959) k fyzikálním a geometrickým zákonům. Protiklad dvou pólů jej inspiroval k cyklům Rovnováha a Prostorová diagonála, které během šedesátých let rozpracovával v řadě variant.

V počátcích šedesátých let Přibyl definitivně zaměnil plátno za pevnou desku. Obrazovou plochu nejdříve vysypával pískem a utvářel v něm lapidární útvary, jako jsou paraboly, segmenty či linie (Rovnováha – prostorová diagonála, 1962–1963). Zajímalo ho napětí mezi ostře řezanou hranou a amorfními přechody ploch (Segmentová diagonála – Amplituda, 1965; Šroub – Zakřivený prostor, 1965). Povrch obrazů překrýval černou olejovou barvou nebo plátky aluminia. Monochromatickým kontrastem mezi strukturálními poli z písku a hladkými plochami Přibyl předložil svůj určující „koncept zpřítomňovat prostřednictvím artikulace plochy imaginární prostor“, jak uvedl teoretik Jiří Valoch.

Od poloviny šedesátých let Lubomír Přibyl vytváří obrazy, v nichž místo pískové struktury využívá systém šňůr. V předem stanoveném uspořádání provrtává podkladovou plochu a jednotlivými otvory šňůry provléká a fixuje k podkladu, takže utvářejí kompaktní texturu. Touto věcnou a do velké míry originální metodou umělec opět vytváří iluzi trojrozměrného prostoru, který je buď velmi jednoduchý, budovaný lomenými a zhuštěnými diagonálami (Třikrát lomená prostorová diagonála – Hrot, 1968; Zhuštěná diagonála, 1967), či prostorovými plány, ale může být i komplikovaný, vyrůstající z řezu a posunů trojrozměrných těles.

Paralelně se šňůrovými obrazy vznikají v Přibylově ateliéru otisky materiálových textur – juty, papíru, rybářské sítě nebo provazů. Koncepčně významné jsou zejména ty, v nichž umělec volně pohodil konce rovnoběžných šňůr a fixoval je na matrici přesně v poloze, v jaké dopadly. Tematizoval tím nejen komplementaritu principu záměru a náhody, řádu a jeho rozvolnění, ale také důležitý aspekt vlastního myšlení, totiž Valochem definovanou „podvojnost“ v chápání obrazu jako plošné konfigurace a zároveň prostorové iluze.

Komorní přehlídka v Museu Kampa nazvaná Liniemi k prostoru mapuje klíčovou etapu Přibylovy tvorby, která se odvíjela v progresivní době sklonku padesátých a průběhu šedesátých let 20. století. Tehdy strukturální abstrakci střídal zrod racionálně orientovaných neokonstruktivních tendencí. V jejich rámci představuje Přibylovo dílo specifický a doposud ne zcela doceněný fenomén. Charakterizuje jej především věrnost jasně vymezenému programu, v němž se prolíná silně konceptuální uvažování se smyslem pro materiál a experiment. Není divu, že se již v roce 1961 umělec zúčastnil mezinárodní přehlídky ve slovinské Lublani a zapsal se do povědomí zahraničních teoretiků. Ti Přibylovo dílo sledovali a kontinuálně prezentovali na kolektivních i samostatných výstavách, a to i v dobách, kdy československou kulturu ochromily důsledky normalizace.

Text: Ilona Víchová