Vernisáž Jiří Hauschka – Sovy nejsou tím, čím se zdají být
Do 31.1.2020 bude v Art & Event Gallery Černá Labuť, Na Poříčí 25, Praha 1, 8.patro výtahem, přístupná velmi zajímavá výstava obrazů Jiřího Hauschky – Sovy nejsou tím, čím se zdají být.
Prohlídky možné ve všední dny od 10 do 17 po předchozí telefonické domluvě.
Kurátor Martin Dostál k výstavě píše:
S obrazy Jiřího Hauschky (narozen 1965 v Šumperku) se dostáváme do prostředí, kde dochází ke konfrontaci, či spíše symbióze člověka s krajinou. Přírodní prostředí nás ovlivňuje víc, než si sami připouštíme. Někteří malíři to tak vnímají už dlouho, zvláště tam, kde je té přírody nějak více, tedy v severních končinách s lesy a jezery, či naopak v jižních s džunglemi a vodopády. Děje spjaté s člověkem jsou tam možná syrovější, opravdovější, víc na kůži. Název výstavy odkazuje na legendární Lynchův seriál, který se v takovém prostředí odehrával. Po něm už bylo všecko jinak. I tak se můžeme dívat na Hauschkovy obrazy. A vydat se spolu s ním do malířské divočiny.
V posledních letech, či spíše posledních dvou desetiletích, jsme svědky, jak se malířství ohlíží po svých dějinách, jak ohledává své možnosti, jak dohledává to, co je stále v minulých vrstvách přitažlivé a živé, a jak s překvapením zjišťuje, že stále může občerstvovat svými barvami, průhledy, kompozicemi, představami současného diváka a být přitažlivé pro současného umělce. A zjišťuje, že figurální motivy, zasazené do té či oné prostorové či krajinné konfigurace, mají vizuální a významovou potenci, která rozrušuje a přitahuje člověka dnešních dní stejně jako v desetiletích či staletích před námi. Fragmenty vizuality z minula se poskládají s fragmenty představ dneška.
Jiří Hauschka se obrací k tomu typu malířství, pro které jsou důležité barvy a symbolické konotace, tak jak tomu bylo na přelomu 19. a 20. století – v tomto období se Jiří Hauschka vztahuje zejména ke kanadskému malíři Tomovi Thomsonovi, který žil v letech 1877 až 1917 – či se děje v ateliérech soudobých autorů, jako jsou kupříkladu Daniel Richter nebo Peter Doig. Realita se proměňuje v malířské naraci na vrstevnaté vyprávění, kde se mísí umělecká paměť s novými zážitky, pohledy, touhami, citovými zjitřeními. V případě Jiřího Hauschky se ocitáme v divočině, v divočině malířské nostalgie, kde hledáme člověka, a v urbánní civilizaci, v té civilizaci, která je na pokraji svých možností, a kde tak cítíme a vidíme barvy divočiny. Můžeme mít koneckonců oprávněný dojem, že nic není takové, jak na první, na druhý pohled, vypadá. Stejně jako v lynchovském twinpeakovském světě, kde se nečekaně objeví mrtvola v poklidu města uprostřed přírody a kde šumí lesy a vodopád padá a padá. Barvy nás zachraňují před realitou.
Martin Dostál