Vernisáž Adam Vačkář: Nanospasm Lab

Do 1.9.2019 bude v galerii NoD, Dlouhá 33, Praha 1 (první patro za kavárnou), přístupná velmi zajímavá výstava Adama Vačkáře: Nanospasm Lab.

Adam Vačkář dlouhodobě vytváří ekonomicko-ekologický scénář vycházející z kritiky konzumního systému. Od sociálně a edukativně angažovaných projektů, vycházejících z konkrétní ekologické krize v pohoří Atlas v Maroku přechází spojením průmyslového odpadu a přírody postupně do imaginárního scénáře budoucnosti. NANOSPASM LAB je vizí laboratoře, kde se fiktivní metody ustavují v pravdu, kde hypotetická realita se stává cílem, pravdou, vytváří „simulace, které slouží k tomu, abychom si uvědomili budoucnost. Abychom přemýšleli jinak o skutečném světě.“ (P. Pedercini).

Kurátor/Curated by: Pavel Kubesa
Text/text by: Domenico de Chirico

Umělecké hledání Adama Vačkáře postupuje směrem, který v jistém ohledu jasně odkazuje na oblast vědy. Přesto však Vačkářův intuitivní přístup cílí k převrácení tohoto směru vzhůru nohama, činí jej kruhově cyklickým, zatímco prvkům, které jej tvoří a diktují rytmus, dodává sakrální a současně dvojznačnou auru.

Vystavená Vačkářova díla v podobě reálných terestriálně-přírodních instalací, které jsou simulakry „možné“ a neodčinitelně blízké budoucí konformace, simulují převládájící aspekt zamořeného ekosystému a jsou zároveň alarmujícími signály a svědectvím již přítomné budoucnosti.

Výše uvedený výraz „možné“ je pravděpodobně hlavním klíčem ke čtení Vačkářových prací. Větší část jeho umělecké produkce tvoří efemérní prostorové konstrukce, které jsou směsicí průmyslového odpadu jako je plast, ocel a sklo, volně a promyšleně kombinované s přírodními prvky, větvemi, nebo jinými částmi stromů.

Všechny tyto prvky mají svůj původ v reálném světě a přitom nastiňují něco prozatím ještě ne zcela reálného. Ono „možné” tak pro Adama Vačkáře není ve výsledku „eventuální“, je to spíše již nesporné, „jisté“. Kruhový pohyb, který je jak svým přístupem, tak i logickým principem vzdálený systematice vědy manifestující svůj vývoj spíše v jednosměrných liniích, způsobuje, že to, co se představuje našim očím oděné do hypotetické, ale v reálu již přítomné budoucnosti, je ve skutečnosti již přítomné a to, co je přítomné, tvoří zítřek.

Takový je tedy náhled na Vačkářovu kompozici simulaker (latinské simulacrum značí zdání, které neodkazuje na žádnou podkreslující skutečnost, ale činí si nárok mít hodnotu skutečnosti plné a samotné), představených ve formě laboratoře hyperrealistických zbytků generovaných excesy konzumerismu.

Instalace v této výstavě vzdávají hold výše zmíněnému kruhovému pohybu: máte pocit, že chodíte v cizím prostředí, ve kterém každý prvek připomíná důvěrně známou dvojakost, v prostředí, z něhož lze cítit rotaci větru a neustále vám připomíná den za dnem dokonanou nenapravitelnou změnu pozemského ekosystému a to tak postupně a intenzivně, že není možné jasně oddělit přítomnost od budoucnosti.

Domenico de Chirico, 2019