Vernisáž výstavy Ondřeje Malečka, Davida Pešata a Vladimíra Vély: Pod hladinou obrazu

Do 3.4.2019 bude v Galerii u Betlémské kaple, Betlémské náměstí 8, Praha 1, přístupná velmi zajímavá výstava Ondřeje Malečka, Davida Pešata a Vladimíra Vély: Pod hladinou obrazu.

Kurátor Petr Vaňous připravil výstavu složenou z obrazů a kreseb malířů Ondřeje Malečka, Davida Pešata a Vladimíra Vély, kteří se dlouhodobě věnují gestické výrazové malbě.  Výstava se zaměřuje na vztah kresby a expresivní malby.

Text Petra Vaňouse k výstavě:

Výstavní projekt Pod hladinou obrazu se zaměřuje na živou, experimentální, obrozující i uchovávající roli kresebného média ve vztahu k povaze výrazové (expresivní) malby současnosti. Na příkladu tří pražských malířů mladší střední generace – Ondřeje Malečka (1977), Davida Pešata (1980) a Vladimíra Vély (1980), kteří se dlouhodobě věnují gestické výrazové malbě a okruhu námětů oživujících a nově aktualizujících romantické zdroje imaginace, je podchycena kresba jako na jedné straně přípravné médium pro hledání, testování a tvarování námětu a pro vznik a konstituci obrazu, na straně druhé jako svébytný umělecký formát, který nese často bezprostřednější a naléhavější podobu hledaného výrazu, nežli výsledný obraz, nebo ho komplementárně doplňuje a dotváří.

S neoexpresivními tendencemi současné malby je kresba přirozeně úzce spjatá, tak jako tyto výrazové tendence doprovázela intenzivně vždy také v minulosti (německé expresionistické skupiny Die Brücke, Der Blaue Reiter; skupina CoBrA; němečtí Neue Wilde, proudy v rámci postmoderny – italská Transavantgarda, francouzské hnutí Figuration Libre ad.). Kresba se tu stává seismografem propojujícím vnitřní model umělce s vnějším světem figurace a se způsoby jeho podchycení a zobrazení. Právě figurace tu zpravidla prochází emočním filtrem, který ji modeluje ve směru určité gestické zkratky, čímž je stupňována okamžitá síla výrazu. Podobně je to s uvolněním barevnosti až k základním barvám a monochromu. Motivy se v rámci volených námětů často opakují a vytvářejí typologické řady, barevné či tvarové varianty nebo zcela nové vizuální (znakové) systémy (výrazným příkladem je v tomto směru všeobecně známé malířské dílo A. R. Pencka). Potřeba redukce obrazu na znak či znakovou konfiguraci v závislosti na zpřítomnění určité emoce či procesu „systematizace“ konkrétního pocitu výtvarnými prostředky postupně odhaluje přítomnost jakýchsi antropologických zákonitostí, které v plné míře přesahují autorský subjekt.

Znakové řady, které můžeme v díle Ondřeje Malečka, Davida Pešata a Vladimíry Vély identifikovat, naznačují blízkost autorských tvůrčích východisek i společné úsilí o „okamžitý výraz“ zpřítomňující především citový vývoj a proměny jedné generace. Společenská transformace, rozkolísání hodnot, vyprahlost konzumního způsobu existence, to vše vede autory kamsi zpět, k archaickým základům výtvarného umění, k jeho hravé původnosti, ke světlu a tmě, z nichž vše podstatné povstává,  k přírodě a výletům, k vzájemné pospolitosti, k přirozenosti uplývajícího času v jeho lineárním i cyklickém nastavení, k nadčasovým filosofujícím úvahám a metafyzicky laděným obrazovým konstelacím. Malba a kresba se stává vzájemně propletenou činností rituální povahy, kterou je vedle zpřítomnění generační výpovědi také dotýkána sféra nadčasových mechanismů souvisejících zpravidla s proměnlivým vztahem k životu a smrti. Člověk tu náhle cítí za banalitou věcnosti přítomnost něčeho jiného, podstatnějšího, co sílí, a tím je naléhavý pocit zodpovědnosti. V kresbách a obrazech se náhle obnažuje něco, co se skrývá za vlastními motivy a náměty. Je to něco, co bychom mohli nazvat morálním principem, který jako jediný je schopen zakládat a vytvářet skutečné, přirozené a trvalé vztahy – jak k tomu, co je žité, tak k tomu co jako výzva přichází i k tomu co již odešlo.

Kresba má blízko k bezprostřednosti, spontaneitě, k dotyku a sdílení. Tím reprezentuje určitou hodnotu, která nabývá na významu právě v době všeobecného úpadku bezprostřednosti a autentičnosti poznávání, jež jsou nahrazovány imitacemi, programy, trenažery a jazykovými protézami všeho druhu. Věci a dojmy se dnes více než kdy jindy rozpojují a zůstávají oddělené. Výstava Pod hladinou obrazu  má mimo jiné připomenout, že tento prohlubující se stav je pro povahu lidské bytosti alarmující, neboť redukuje a tím poškozuje její schopnosti a potenciál, který se nemůže dostatečně v plné míře rozvinout. Ve způsobu práce všech tří autorů je přítomen postoj určité skepse ke stavu současného člověka a společnosti, jež vykazují všechny rysy pragmatické a konzumní jednorozměrnosti. Proti ní staví svět svobodné imaginace, vjemové rozmanitosti a věcné pestrosti.

Petr Vaňous