Vernisáž dvojvýstavy Anny Vančátové

Pouze do 17.2.2019 bude v Galerii Nová síň, Voršilská 3, Praha 1, přístupná zajímavá a robustní výstava obrazů Anny Vančátové. Druhou část výstavy pak můžete zhlédnout také do 17.2.2019 v Galerii Pštrossova 23 (3 bloky od Nové síně, ukázky ze Pštrossovy nemám, vernisáž byla dvoufázová a žel jsem nemohl čekat).

Úvodní text Blanky Jiráčkové k výstavě:

Barevné vize.

Jak nově a čerstvě charakterizovat výtvarné dílo, o němž člověk už několikrát psal, a zároveň neopisovat sám od sebe? Vlastně je to podobná situace tomu, že ani malíř by neměl během let napodobovat sám sebe. Jedinou možnost vidím v znovuponoření se do těchto prací a pak se už jen opětovně dívat, jinak použít vlastní zrak, nechat se unášet pocity a vjemy, myšlenky nechat volně putovat středem jejich dění a propadat jejich obrazovému kouzlu. Bloudit krajinami barev, žasnout a vidět rozdílně již mnohokrát viděné. Přestože Anna Vančátová prožívá letos své významné životní jubileum, nechci se zde věnovat hlubokému stylovému rozboru její tvorby (to si nechám třeba pro příležitost vydání monografie, kterou si určitě zasluhuje). Dnes chci vidět svět její imaginace jejím i mým vnitřním zrakem. Obrazy Aničky Vančátové znám od doby, kdy vstoupila na samostatnou uměleckou dráhu, když opustila zázemí okruhu žáků Zdeňka Sýkory, který jim ponechával velkou svobodu jak ve volbě námětů, tak v technice samotné malby, a přesto jim vštípil metodiku prostorového vidění na základě konstrukce plochy obrazu a strukturováním barvy zprostředkovanou hlavně dílem Paula Cézanna a fauvistů. Hned v prvotních obrazech středočeské krajiny bylo znát, že Anna Vančátová je zcela svá. Přirozenou, lehkou a nenásilnou cestou hledá subjektivní vizuální formy, vklouzává plně do vlastní otevřené tvorby, jež je pro ni procesem plnohodnotného žití, je jí emotivní hrou i konstruktivním pátráním po osobitém vizuálním tvaru. Ve svých obrazech zůstává okouzleným dítětem, které se raduje i smutní, dovede na věci, předměty, přírodu i lidi zírat s údivem. Jako kdyby odraz světa sledovala a tvořila ve svém mile zakřiveném zrcadle skrze neuvěřitelně barevné linie a plochy.
Barvy jsou nabity různou sytostí a odstínů světlosti. Tón je současně světlem i modelací předmětu. Každý valér je úžasně bohatý. Na jejích plátnech nalézáme nádherné modře, něžně nostalgické růžové plochy, svítící žlutě a zářící červeně, které na nás z obrazu křičí. Postupem doby je extatický rukopis Anny Vančátové mnohem blíže Jacksonu Pollockovi či Willemu de Kooningovi a americkému abstraktnímu expresionismu vůbec, než klidné „pohovce“ Henri Matisse, neboť autorčina životní síla divoce proudí přímo do pláten a z nich zpět k divákovi, a to i když její práce nemají abstraktní povahu v plném slova smyslu tohoto označení. V olejích Anny Vančátové linie volně vplývají do ploch, společně po obraze pulzují a dynamizují vnitřní děj zachyceného námětu. Do čistě malířské kompozice chvílemi až brutálně vniká kresebná technika zdůrazněná linkou, podkresbou tužkou, rytím do barvy či rozmlžením vykouzleným jemným pastelem. Nezáleží na tom, zda v syžetu nalézáme krajinu či interiér, zda ve vnitřním prostoru jsou spíše geometrické tvary nebo dekorativně pruhované pozadí, které dotvářejí skladbu a náturu obrazu. Do takto vystavené scény vstupuje neposedný, nepolapitelný a téměř nedefinovatelný průsvitný figurativní komponent. Je to postava vržená do života, která skoro splývá se svým okolím, ale přitom neuvěřitelně požitkářsky degustuje a hltá svět kolem sebe. Vidění a vnímání člověka 21. století je tříbeno různými vizuálními ataky a technologiemi, oko i mysl přivykly množství roztříštěných obrazů. Ukazuje se, že naše vidění je celostní a tvořivé, takže to chybějící či zdeformované z „reality“ mozek bez problému racionálně „čte“ a zároveň je schopný vnímat emoce. Anna Vančátová k nám mluví vlastní imaginativní řečí, kterou tlumočí své jedinečné poznávání světa. Abychom porozuměli, musíme se soustředěně dívat, vnímat a uvolněně se ponořit do jejích barevných vizí.

Blanka Jiráčková, 11. 1. 2019