Vernisáž Michaela Thelenová: Sudetská reneta / Sudeten Reinette

Text Terezy Rudolf k výstavě:

Ovocné stromy kvetoucí uprostřed lesa. Na jaře z dálky vidíš jen bílé koruny, a když jsi v lese, málem je přehlédneš mezi ostatními kmeny. Potom je těžké, dostat se ke kořenům.  A o to víc je naivní u nich hledat poklad. V Sudetech najdeš tak možná střepy paměti ve starých kamenech, kusech vyhozeného porcelánu, porostlých základech domů a v okrasné i užitkové vegetaci, kterou vysadil někdo, koho jsi nikdy nemohla potkat.

Michaela Thelenová je badatelkou v paměti místa, které bylo odcizeno jeho původním obyvatelům a odcizené zůstává i nově příchozím. Zkoumá a ohledává intimitu prostoru a snaží se do ní skrze svou tvorbu navrátit zpřetrhané vztahy mezi lidmi a vztah lidí s okolním prostředím. Fotografické triptychy doplněné texty, kde autorka převádí vlastní zážitek z přítomnosti na vyprávění o někom jiném v minulosti, mohou působit jako snaha rozpustit se ve všech možných i nemožných příbězích těch druhých. Autorka tak nabízí divákům krásné lesklé jablko. Jeho forma působí přitažlivě, ve skutečnosti však klame svým vzezřením a jeho obsah je shnilý. Pochází z tamního stromu sudetské renety a je výpovědí o části země, jejíž minulost je stále viditelně přítomná. Odkazuje i k pokoře vůči běhu světa, k náboženství, pod jehož vlivem se utvářela místní kulturní krajina a nechybí mu ani ženská hříšná konotace.

Výstava Sudetská reneta představuje pouze novější tvorbu Michaely Thelenové. Může se proto zdát, že témata spojená s postavením ženy a ženské práce v rámci různých systémů, která ji zajímala v minulosti (černobílé postavy mladých žen vydělávajících si prostitucí v rozmlžených záběrech teleobjektivu – „Ženy“ (2001), „Úvahy manželky“ (2008) nebo „Až se vrátíš domů z práce, bude krásně uklizeno…“ (2010)) již opustila. Vystavené soubory je však naopak potřeba vnímat i v kontextu péče, rodinné intimity a „velké“ historie otištěné do individuálních osudů.

„Na rumišti vedle mostu, kde rostly jívy, rulík, bodláčí, divizna, železník a pelyněk, býval v letních měsících poválečných let cikánský tábor. Když jsme se vydali na koupaliště, které tu nechala zřídit v šestatřicátém obec pro zdraví lidu, museli jsme projít kolem a matka mě pokaždé brala na ruku. (…) O tom, odkud asi byli, jak se jim podařilo přestát válku (…) přemítám teprve dnes, například když listuji albem, které přivezl otec matce jako dárek k prvním válečným Vánocům, jak se tehdy říkalo.“, píše ve své prvotině Pocity závratě W. G. Sebald, spisovatel, jehož psaní protnulo klíčové body moderní Evropské historie s poetikou krajinného detailu a lidským příběhem. Stejně tak funguje i fotografické vyprávění Michaely Thelenové.

Ovocný strom kvetoucí uprostřed lesa jako punktum – protnutí časů tehdy a teď. Autorka prožívá historii místa skrze svou fyzickou přítomnost. Snímá-li obrazy již nepoužívaných hraničních přechodů a různých skladišť rozpadajících se uprostřed nových lesů, je to, jako by se dotýkala kůže starého člověka plné zhojených či stále otevřených poranění. Trauma je jen jiné slovo pro punktum. Je jím jizva ať už v podobě dálnice prořezávající krajinu Českého středohoří („Bílý šum pro Krásný les“, video, 2014) nebo zhojené jizvy autorčina dítěte („Jizva“, fotografická instalace, 1996). Velkolepost chvíle a hrozící patos se však Thelenová nebojí narušit snížením se k lokálnímu sulcu a chlebu s máslem připlácnutým na podlahu, přestože u toho bude stále snít o zacelení pohraničních zranění.

Tereza Rudolf