Vernisáž výstavy Nadia Rovderová: Fotofatal 99 – 18
Do 4.11.2018 bude v Nikon photo gallery, Újezd 19, Praha 1, přístupná velmi zajímavá výstava Nadii Rovderové: Fotofatal 99 – 18.
Text kurátorky Terezie Zemánkové k výstavě:
Nadia Rovderová (* 8.1.1971, Poprad, Slovensko) navazuje výstavou v galerii Nikon na sérii svých předešlých výstav nazvaných Fotofatal. S trochou nadsázky můžeme Nadiu Rovderovou označit za lovkyni zdánlivě všedních okamžiků a situací, které fotografií povyšuje na výjimečné, takřka posvátné události. Její barevné snímky se nesnaží být přenosem skutečnosti – jedná se o velmi intimní, subjektivní dokument, v němž se díky dlouhé expozici záznam reality prolíná s vnitřním rozpoložením autorky – několik vteřin či dokonce minut otevřená záklopka aparátu snímá i její vlastní dech, pohyby, tep srdce, její vzrušení, rozladění či nadšení. Ona sama působí jako hypersenzitivní seismograf, který se dokáže naladit na těkavé fluidum okamžiku v jeho celistvosti a zaznamenat jej. Rozostřený obraz je pak trajektorií sekvence dějů v průběhu času i proudící energie. Fotografka jde ale ještě hlouběji, za okem uchopitelné jevy. Zdá se, že snímá i úkazy, které se senzorické percepci vzpírají – svědčí o tom i názvy cyklů jejích fotografií jako Rozhovory s duchy, Hledání andělů, Pražské či Popradské podvědomí, nebo Terezín mezi nebem a zemí, v nichž dokázala resuscitovat ducha místa, jeho dávnou minulost i stále latentně přítomné příběhy. Činí tak přitom zcela přirozeně, intuitivně a bez patosu.
„Fotomalby“ Nadii Rovderové jsou spíše než světlem, modelovány jeho mizením, neboť většina snímků vzniká v šeru, či ve tmě. Fenomén mizení se v její tvorbě ostatně nevztahuje jen na světelnost – i scény a prostory na fotografiích zachycené bývají často výmluvným svědectvím právě o tom, co – nebo kdo – na nich chybí. Sama autorka definuje umění jako „konstruktivní způsob zpracování vlastní nadměrné citlivosti a vnímavosti.“ Fotografie se jí „dějí“, nikdy je záměrně neinscenuje. Jen je stále připravena podvolit se vlastnímu úžasu nad momentem milosti, který jí protnul smysly. I proto si dovolujeme jako její klíčový projekt vyzdvihnout cyklus Novorozené oči, v němž zachytila oči svých vlastních dětí – Felixe a Ley, které, ještě neschopné zaostřit, plují v nerozlišeném prostoru universa, kde subjekt splývá s objektem, kde vše je jedním. Výjevy, které se jim vynořují z mlhy, nemají jasné kontury, interpretovány a obdařeny významy budou až později v procesu poznávání, učení a výchovy. Jejich matka Nadia Rovderová v tomto unikátním souboru zhmotnila nejen svůj vlastní úžas nad zázrakem nového života, ale zároveň podala i výpověď o vlastní schopnosti nahlížet skutečnost konvencemi nezatíženým, primárním, syrovým pohledem daným zjitřenou percepcí, která místy přesahuje běžné senzorické vnímání. Přestože je Nadia Rovderová v nejlepším slova smyslu fotografický samouk, výjimečnost její tvorby byla zhodnocena na řadě výstav České republice, na Slovensku, v Polsku, Německu, Francii a Japonsku, a také zařazením do fotografických sborníků jako Czech fundamental, nebo Česká fotografie 20. století. Vedle své vlastní tvorby vede v Praze, kde se po revoluci usadila, galerii Artinbox, v níž představuje nejen české a slovenské fotografy, ale také tvorbu art brut a pořádá tematické – jak jinak než kurátorsky, intuitivně komponované – výstavy současného umění.
Terezie Zemánková, Praha 2018