Vernisáž Jakub Matuška aka Masker | Breathe Motherfucker !

Do 12.7.2018 bude v DSC Gallery, Dlouhá 5, Praha 1, přístupná skvělá a hustá výstava Jakuba Matušky aka Maskera | Breathe Motherfucker !

Úvodní text kurátora Petra Vaňouse k výstavě:

Mozek si vymyslel svět, aniž ho chápe (Friedrich Dürrenmatt)

Obrazy a kresby Jakuba Matušky (1981) dlouhodobě vycházejí z tématu neustálých, cyklicky se opakujících proměn doprovázejících člověka, pro které hledá nové způsoby zobrazení. Nevztahuje se k reflexi světa na základě konsenzuálního jazyka, tj. pojmů. Masker tuto pojmovou „jistotu“ demontuje a nahrazuje ji vlastní rétorikou vycházející ze zkušenosti s graffiti a s nástroji počítačové manipulace. Rozklad jazyka – ať již komunikačního či vizuálního – vede k přetváření samotného tázání se po konstrukci pojmů a obrazů. Jaký způsob uvažování je dnes v tomto směru nutný nastolit, aby se jeho cíl neztratil v době „tekutých časů“ (1), nebo aby je („tekuté časy“) naopak zachytil a zpřítomnil v logice jejich konstitučních vlastností? A jak dnes vytvářet obraz, aby nově zachytil opakující se zkušenost procházející časem z minulosti do současnosti?

Je-li pro dnešní dobu charakteristická určitá tekutost, tj. nepevnost, tak ji komplementárně doplňuje také časová akcelerace. Všichni jsme vystavováni nejen rychlým informacím v různých datových formátech, ale také různým temporalitám, spojeným s distribucí a šířením těchto dat. Jak se koncentrovat na obraz za této situace? Patrně tak, že se obraz sám stane nástrojem této koncentrace. To ale není a ani nemůže být jednoduchá cesta. Vyžaduje ze strany autora systémovou přípravu. Dlouhodobé cvičení. Tréning. V čem spočívá? Je to práce s vlastní integritou. Podstatné je udržet si tělesné a mentální osy ve vztahu k časoprostorové orientaci v komplexnosti lidského bytí.  Z  hlediska počítačového jazyka, který se tu nabízí ke srovnání, jde v podstatě o udržovací proces jakési defragmentace, která má blízko k duchovnímu cvičení – exerciciím. Je to tedy jak jednání, které jedince koncentruje, intuitivně očišťuje tak i imunitně vybavuje. Součástí této obnovy lidské přirozenosti je schopnost sebenazírání z odstupu. Autor se zmiňuje o „představě pozorování svého vlastního myšlení, emocí, vnímání…“

A zde se dostáváme do epicentra Maskerovy vizuální laboratoře. Jejím základem jsou na jedné straně neustále generované bezprostřední poznámky, textové záznamy a drobné kresby, na straně druhé řetězící se nezastavitelné asociace, které mnohdy a mnohde spojují rozpornosti v nové celky, jež se někdy udrží, jindy se začnou opět rozpadat, přeskupovat, proměňovat. Protikladné momenty vytvářejí dynamické vizuální situace. Představa iluzivního prostoru, konečně jako jakékoliv vizuální jednoznačnosti či závaznosti, tu mizí a na její místo nastupují formy tekutosti, elasticity a prostupnosti. Vizuální formy i myšlení jsou deklarovány jako zastavený pohyb. Asociace mají u Maskera často dialektický charakter. Pohybují se ve vzájemných protikladech. Obraz však, aby vznikl, musí nakonec přejít do fáze realizace a tedy totalizace. Pohyb musí být ve správné chvíli zastaven.

Pro poslední obrazy Maskera je určující jak snaha o překročení komiksové kresebnosti formy ve vazbě na lineární potažmo literární naraci, tak určitá redukce kompozice na jeden klíčový motiv (figura, hlava, tvář, koule). Obojí je tu „pojmově“ demontováno v prospěch tvarové, prostorové a barevné proměnlivosti a těkavosti. Bezprostřední skici jsou znovu prefabrikovány a začleňovány coby stavební kameny do neskutečných obrazových krajin a architektur (Dokola, ale spíš spirála; Strom s rukou). Patrný je tu také smysl pro výraznou barevnost, která z obrazu cíleně vytváří umělou situaci (Tak vidíš). Obrazům Masker dává komplikované názvy, které mají charakter výroku (To světlo bere na sebe podobu všeho, co vidíš, myslíš a cítíš, nebo se ti zdá, ale ty se stejně pořád jen díváš), nebo otázky (Kdes byl, když jsi byl tady?). Textové zkratky působí na divákovu imaginaci stejně jako obraz. Směrují jeho myšlení nad viděným. Jsou komprimovanými komentáři k vlastní vizualizacím osobní zkušenosti, která se spirálovitě vrací. Jmenuje-li se výstava Breathe Motherfucker!, nejde o nic vulgárního, nýbrž o jasný příkaz spojený se základní životní potřebou – Dýchej! Dýchání a pohyb totiž stimulují myšlení.

Mezi klíčové obrazy výstavy patří dvě modré ležící figury. Autor zde zdůrazňuje vždy ty partie těla, které zaznamenávají nějaký podnět a následně vyvolávají konkrétní pocit. U první figury je to jakási tapeta mraků prostupující hlavou a hrudníkem, které jsou analogické k dýchání (Voda jako dobrá metafora). U druhé je to bod mezi očima, který se mění v kouli (To světlo bere na sebe podobu všeho, co vidíš, myslíš a cítíš, nebo se ti zdá, ale ty se stejně pořád jen díváš). Důležitý je také motiv hlavy zobecňující konkrétní pocit (Co si myslíš?; Čím vším jsme byli). Pro výraz emoce nachází Masker dva postupy. Prvním je přiznaná lineární komiksová kresba, kterou zpracovává z prvotních skic (Co si říkáš?), druhou je modelace imaginárního tvaru ve stavu proměny, vyvolávající často efekt průhlednosti blízké sklu (Kdo se to v tobě dívá?). Všechno, zdá se, se děje a ukládá v hlavě. Složitost pocitů, vyhrocených emocí, ale i běžného prožívání konstruuje Masker jako svého druhu asociační pohyblivou mapu, často rostoucí do podoby organismu (Byl jednou jeden život) nebo vykreslující osově symetrickou kompozici (Dokola, ale spíš spirála).

Masker staví obraz s odstupem, racionálně, materiálem tohoto nového prefabrikovaného a emancipovaného „zpředmětnění“ mu však je původnost intuice a asociace uložená v bezprostředních poznámkách a skicách. Analogicky k představě o zkoumání svého myšlení a vnímání vyvíjí formy své imaginace, které ještě nejsou tvarově ani pojmově přesně určitelné, neboť v sobě mají podržet to nejpodstatnější, a tím je tajemství samotného procesu utváření a konstituce ve vztahu k následné reflexi a sebeuvědomění se. Jako bychom se ocitli uvnitř své vlastní hlavy a pozorovaly procesy, které se v ní dějí. Právě tento meziprostor, který Masker svou poslední tvorbou otevírá, lze označit za představu o tom, jak funguje lidský mozek.

Friedrich Dürrematt ve své slavné povídce (Mozek) vypráví jakési pseudodějiny toho, jak si tento orgán svým vlastním vývojem postupně sám sebe uvědomuje: „Jestliže si moderní kosmologie představuje, že svět vznikl z ničeho jako exploze bezdimenzionálního bodu, v němž byla stěsnána nejen veškerá hmota a energie vesmíru, nýbrž i jeho čas a prostor, což je konstrukce možná pouze matematicky, pak my si můžeme místo tohoto čistě hypotetického bodu představit pouhý mozek. Mozek bez představy vnějšího světa, protože žádný svět neexistuje (…).“(2) A i když je mozek Dürrenmattem postaven jako protipól vlastní představě (mozku) o vzniku světa, je něco, co mozek náhle ve smyslu jeho existence zastavuje (dialektický protiklad). Tím co Dürrenmatta v úvaze zastavuje, je jeho reakce na návštěvu koncentračních táborů v Osvětimi a Birkenau. Ještě předtím se ale ptá sám sebe jako autora povídky Mozek: „Je Mozek mou fikcí, kterou píšu, nebo jsem já fikcí mozku, který píše Mozek?“(3)

Petr Vaňous, kurátor výstavy / Praha, květen 2018

1) Pojem Zygmunta Baumana, viz Zygmunt Bauman, Tekuté časy. Život ve věku nejistoty, Praha 2017, překlad Helena Šolcová.

2) Friedrich Dürrenmatt, Labyrint, Praha 1998, překlad Eva Pátková a Vratislav Slezák, s. 380.

3) Tamtéž, s. 397. Při návštěvě Osvětimi a Birkenau mozek náhle mlčí: „Existují prostory, kde umění nemá co pohledávat (…) To místo si nevymyslel nebo nevysnil můj fingovaný mozek, ani mozek boha s vousem (…) To místo je nemyslitelné, a co je nemyslitelné, nemůže být ani možné, protože nemá smysl. Je to, jako by se vymyslelo samo. To místo pouze je. Nesmyslné jako skutečnost a nepochopitelné jako ona a bez důvodu.“, viz s. 401-402. I takto lze analogicky vnímat zánik Vesmíru. Jako evoluci dovršenou v nesmyslu. Jako mozek zrcadlící svůj vlastní opak.