Vernisáž výstavy Zdeněk Nejedlý známý – neznámý?
Do 27.6.2018 bude ve foyer Filozofické Fakulty Univerzity Karlovy, Nám. Jana Palacha 2, Praha 1, zdarma přístupná zajímavá panelová výstava Zdeněk Nejedlý známý – neznámý?.
Zajímá vás, jaký byl životní styl českého vědce v meziválečném období? A jak se proměňoval za druhé světové války a za změněných politických poměrů po roce 1948? Pokusíme se na tyto otázky odpovědět obrazem. Z bohatě zachovaného souboru fotografií, uložených ve fondu Zdeněk Nejedlý v Masarykově ústavu a Archivu AV ČR, byly vybrány snímky, které odrážejí veřejnou činnost i soukromý svět Z. Nejedlého (1878–1962) v nejrůznějších podobách. Jejich prostřednictvím charakterizujeme životní osudy jeho nejbližších a věnujeme se tomu, jak prožíval všední dny a slavnostní okamžiky svého života.
…………
Zdeněk Nejedlý
Maturoval na litomyšlském gymnáziu v r. 1896 a téhož roku začal studovat historii na FF UK. Měl již za sebou cestu do Ruska a na Kavkaz i návštěvu u L. N. Tolstého. Jeho vysokoškolskými učiteli byli J. Goll, T. G. Masaryk, O. Hostinský a soukromě Z. Fibich. Goll ho inspiroval zejména technikou vědecké práce, Hostinský základy vědeckého názoru estetického a Masaryk svými spory s veřejností. V r. 1905 se stal docentem, 1909 mimořádným a 1919 řádným profesorem hudební vědy UK. Nejedlého rozsáhlé i rozmanité dílo spojoval historický monismus: Dějiny jsou jen jedny; umění, věda, filozofie a politika jsou jen různé jevy jednoho společného historického dění. Intenzivní odborná a veřejná aktivita provázela Nejedlého celý život. Za první světové války byl činný v české straně pokrokové, po jejím rozkolu v r. 1920 v Realistickém klubu, z něhož pro základní nesouhlas se svým ideovým antagonistou E. Rádlem musel odejít. Nesouhlasil s Rádlovým odmítáním sociální revoluce, zvl. Říjnové revoluce v Rusku, s jeho popíráním kolektivismu, úlohy lidových mas v dějinném pohybu. Bohatá činnost v odborných spolcích, časopisech (proslulý Var 1921–30 působil na větší skupinu levě orientovaných intelektuálů), spoluzakladatelská účast na Společnosti pro rozvoj vztahů Československa se Sovětským svazem, se vyznačovaly stále výraznějším příklonem k politice KSČ. V r. 1939 v exilu v Moskvě požádal o členství v KSČ s odůvodněním, že se cítil členem strany od prvního jejího počátku, a že jen z důvodů uznávaných i stranou stál formálně mimo ni. V Moskvě působil jako profesor Lomonosovovy univerzity, dále v Akademii věd SSSR, a byl také místopředsedou Slovanského výboru. Po válce v osvobozené republice byl jmenován ministrem kultury a osvěty první vlády, pak ministrem sociální péče, a po únoru 1948 ministrem školství a kultury. R. 1952 se stal prvním prezidentem právě založené ČSAV.
Nejedlého rozsáhlé historické dílo je heuristicky tak bohaté, že se často zastavuje u položení problému na pozadí detailní analýzy doby. Široký historiografický záběr je zřetelný z rozpětí jeho děl, jdoucích od prvních vědeckých prací Mládí mistra Jana z Rokycan(1899) a O české misii Jana Kapistrana (1900) až k vícesvazkovým a minuciózním dílům 20. a 30. let Bedřich Smetana, T. G. Masaryk, Lenin. Zejména v posledních třech monografiích jsou obsaženy zevrubné rozbory dějin české a ruské filozofie 19. a 20. století, které oprávňují charakterizovat Nejedlého i jako historika filozofie. Historik filozofie promlouvá i z jeho eseje Nietzschova tragédie. Explicitně se k filozofii vyjádřil v projevu Slovo o české filosofii (1946), v němž mj. pod bezprostředním vlivem právě skončené války zpochybnil hodnoty klasické německé i západoevropské filozofie, a profesionální filozofie vůbec, ve prospěch klasických hodnot české kultury a její světonázorové dimenze. Měl na mysli zejména osobnosti, jimž věnoval literárněvědnou pozornost (B. Němcová, A. Jirásek ad.). Na projevu (vydaném pak tiskem) je zřejmé úsilí spojit dobový komunismus s českými dějinami a českou inteligenci s dobovým marxismem. (Slovo o české filosofii iniciovalo tzv. široké pojetí předmětu dějepisectví české filozofie, které se pak – spolu s přehlížením významu tzv. školské filozofie – prosazovalo do konce 50. let.) Toto úsilí je patrné i z poválečného spisku Komunisté – dědici velkých tradic českého národa. Před filozofií dával Nejedlý přednost filozofii dějin, problematice smyslu českých dějin. Složitá cesta Nejedlého k socialismu, marxismu a historickému materialismu se vždy kombinovala s principy pozitivistické heuristiky a s romantickým nadšením pro národně obrozeneckou práci. V tomto zápalu se Nejedlý nejednou dopustil subjektivních soudů o hodnotách soudobé kultury (např. o Janáčkovi), soudů zvláště problematických v době, kdy zastával státní funkce. Současně mu však nelze upřít účast v zápase o modernost (o Fibicha, Foerstra, Ostrčila). Jeho základní pozitivistická orientace vedla k tomu, že spíše než dějiny tvořícího individua podával podmínky nebo předpoklady k pochopení této tvořivosti.