Vernisáž Adrian Kiss: Bránami samoty / Through the Gate of Absence

Ucelená sochařská instalace připravená specificky pro prostory galerie FUTURA rozvíjí autorův zájem o emotivní formální tvarosloví. Kiss ve své práci narušuje pečlivě vypracované konstrukce pracující s motivy abstrahovanými z moderního produktového designu asociujícími technologické jako dynamické, silné nebo maskuliní, elementy rurálními, křehkými, či těmi, které bychom mohli stereotypně vnímat jako ženské.

Vstup do výstavy tvoří brána inspirovaná tradičními, bohatě dekorovanými dřevenými branami z historického regionu Szekely, v dnešním Rumunsku, obývaného majoritně maďarským obyvatelstvem, odkud Kiss pochází. Trojsloupové rozdělení s hlavními dvojitými dveřmi a menší brankou je podobné modernisticky asymetrické kompozici. Tu Kiss dále abstrahuje a upravuje, některé části a motivy zachovává, jiné vymazavá. Typické křížení vertikál, diagonál a oblých tvarů nakonec vytváří jakýsi prostorový piktogram, který je zároveň historický i současný, jako u ostatních Kissových prací operuje na jakési komplexní úrovni obecnosti. Komponovaná kytice, složená z exotických i středoevropkých květin a dřevin, dále narušuje hrubý chlad oceli a to zároveň emočně, v nostalgickém duchu, asociujíc jakousi vzpomínku, memoriál, a zároveň v její dekorativnosti, ozdobnosti, štědré zbytečnosti, stojící oproti tvrdé uzavřenosti a vymezení brány. V jejich spojení – kytici u brány – však oba od začátku symbolicky nesmírně nabité symboly získávájí ještě mytologičtější charakter.

Textilní sochy, jakési deky libovolně přehozené přes natažené dráty jako schnoucí prádlo nesou motivy dvou tváří z japonských manga komiksů. Ty jsou však díky velikosti a překladu nerozpoznatelné, a zůstávají z nich jen dynamicky křížící se linie vlasů, které díky prošívání a několikanásobnému přestříkávání barvou ve spreji následně ohýbají tvar sešité látky, v jakési materializaci obsahu do výsledné formy. I zde pokračuje Kissovo neustálé sebereflexivní popírání, kdy se povaha objektu, který svou vyfabrikovaností aspiroval na dokonalost drahé komodity, připomínající designové produkty módní konfekce s jejich stejně módním prošíváním, následně přetáčí erodujícím ztvrdlým povrchem a stylem zavěšení až k asociaci jakési zatuchlé pokrývky či kusu hadru. Tento neustálý střet mezi polaritami, a jejich vyšroubovávání od jednoho k druhému extrému pokračuje i v Kissově sérii aerodynamických tvarů, abstraktních designů, opět dokonale komponovaných, až imateriálních, jež v železném provedení připomínají až jakési komiksově futuristické bodno-sečné zbraně. I zde je agresivní, aktivní potenciál neutralizován přítomností obalené zimní bundy, jakési vycpávky, nebo obvazu, pod kterou celý, do detailů vypracovaný, tvar kolabuje. I bunda je však zároveň hladkým, čistým a nepochybně pečlivě naaranžovaným produktem. Druhá brána, rozložená na vedle sebe stojící vertikály a diagonály, a inspirovaná kolejnicovou branou jednoho Budapešťského parkovišťě, funguje v kontrapostu a zároveň jakési asociativní následnosti s expresivně poškrábaným krytem kapoty. Kisse nepochybně zajímá jak jsou lesklé plechy aut jako ideální symboly čistoty a dokonalosti designu v traumatickém momentu, přicházejícím z reality velkoměstského provozu, škrábány, drceny a protlačovány. Z vlastní logiky však mechanické zrušení této ideální podstaty opět samo sebe vyhání až k expresivně lyrické malbě, krakeláži a erozi vrstevnatého povrchu ohnivých barev. Kissova práce je tak neustálou spirálovitou sebereflexí po sobě jdoucích sebe popírání. Upomíná nás však o obecné nemožnosti neutrality našeho vlastního vnímání, dnes tolik zatíženého sedimenty marketingové komunikace neustále vyvolávající nové a nové emoce. Ale i nemožnost autentické originální identity nás samých, v jejíž aktivní tvorbě vždy nezbytně propadáme do těchto nebo jiných stereotypních vzorců a to přesto, nebo možná právě proto, že jsme součástí kultury prorostlé představou neustálých inovací.

Michal Novotný