Vernisáž výstavy František Kyncl: Nekonečné universum

Do 13.8.2017 bude v Galerii u Betlémské kaple, Betlémské náměstí 8, Praha 1, přístupná zajímavá a krásná výstava František Kyncl (1934 – 2011) : Nekonečné universum.

„Kresba začíná dotykem – bodem! BOD je kresba! Spojením dvou bodů – protažením dotyků – vzniká čára. ČÁRA, rovná, oblá, vlnitá: prastarý prvek intelektuálního dorozumívání se.“

František Kyncl patří mezi nejvýznamnější české konstruktivisty. Narodil se v roce 1934, žil a pracoval v Pardubicích. Byl členem Klubu konkrétistů. Po okupaci Československa odešel do politického exilu ve Spolkové republice Německo. Vystudoval Akademii umění v Düsseldorfu a posléze se zde usadil natrvalo. Hodně se stýkal s lidmi v emigraci, jako byli Jiří Kolář, Jindřich Zeithamml, Milan Mölzer, Jan Kotík nebo Maďar Imre Kocsic. Ale podstatná byla pro jeho tvorbu i spolupráce s německými výtvarníky düsseldorfského okruhu.

Jeho kresby a zejména trojrozměrné objekty (koncipované jako kresby v prostoru) vychází z představy bodu a čáry jako základních stavebních kamenů každé kresby a prostoru obecně. Kresba je pro Kyncla myšlenkou a mohou v ní být zachyceny stopy existence naší planety nebo dokonce celého vesmíru.

František Kyncl zemřel v roce 2011 v Düsseldorfu.

František Kyncl – Struktura a cit (úvodní slovo k výstavě)

Co znamená stálost a ukotvenost oproti dnešní relativizaci všeho? Tuto otázku si musíme položit, když se díváme na dílo Františka Kyncla. Potřeba stálosti hodnot byla živá v šedesátých letech, kdy František Kyncl hledal svoji strukturu, svoji estetiku univerzálnosti konstrukce světa a života. Ve stejnou dobu se zároveň tak, jako mnozí jiní, ocitl v situaci nutnosti osobního rozhodnutí, které znamenalo odchod do exilu a s tím spojeného přehodnocování dříve vžitých jistot.

Je zřejmé, že i z těchto důvodů František hledal a také našel svoji univerzální strukturu, která vyhovovala jeho naturelu a poskytla mu tvůrčí svobodu a neomezené možnosti variací v jeho tvorbě. Právě víra v univerzálnost konstruktivismu dávala Františkovi Kynclovi pevný bod, lidskou perspektivu a optimismus v době nejistot. Tento postoj je možné zaznamenat v tvorbě mnoha jeho současníků, jako například ve strojích Jeana Tinguelyho, které zdánlivě ukazují svět absurdity. Tvrzení, že konstruktivistické dílo prezentuje pouze to, co vidíme, je pravdivé pouze do té míry, pokud je zcela odtrhneme od osobnosti člověka, který je vytvořil a doby, v níž žije.

Toto ale není případ Františka Kyncla. Přestože byl zakořeněn v českém prostředí, které je známé svým cynismem, chtěl aby jeho struktury nepostrádaly pozitivní myšlenku víry v člověka. Chtěl, aby struktury vyjadřovaly také druhý aspekt univerzálnosti umění, jímž jsou lidská citlivost a charakter. Proto konstrukce Františka Kyncla rostou a prolínají se v trojrozměrnosti, jak optické, tak skutečné. Vzbuzují pocity touhy a nejisté konstrukce, lidskou úpornost ve snaze hledat trvalé hodnoty v čase, který plyne a je námi zároveň tvořen. Velké struktury zůstávají mnohdy nedokončené tak, jako Babylonská věž a nebo jako neuskutečnitelné sny. Jakoby jejich stavitel pomalu ztrácel naději na možnost jejich dokončení. Stávají se tak atributy naší doby.

Jiné menší obrazy tíhnou k rozmarnosti, veselosti, humoru a nezadržitelnosti růstu všech citových odstínů přirozenosti tvořící společně jeden celek, který je nezaměnitelný a neopakovatelný. František Kyncl si byl dobře vědom této komunikativní vlastnosti svého díla, jeho schopnosti pracovat s pocity diváka. Bez fyzičnosti artefaktu by to nikdy nebylo možné.

Zde se tak dostáváme k problému věcnosti a stálosti, které umění ve své nekonečnosti představuje.

Podle mě František Kyncl patří k nejsvrchovanějším umělcům českého umění a jeho všestranný význam se bude, jak doufám, stále prohlubovat.

Petr Řehoř, akad. mal.