Vernisáž Josef Achrer: Rituál

Do 31.7.2017 bude v Galerii „Toyen“ v podzemí Informačního centra MČ Praha 3, Milešovská 1, Praha 3 (přímo na Náměstí Jiřího z Poděbrad), přístupná zajímavá výstava obrazů Josefa Achrera: Rituál.  Otevírací doba: Po, Stř 9 – 19 hod., Út, Čt, Pá 9 – 16 hod. Vstup zdarma.

V online prostředí dílo Josefa Achrera zastupuje online galerie ARTlano.eu: https://artlano.eu

Co řekl Josef Achrer o Rituálu:

„Tento projev lidské činnosti je spojován s původními kulturami lidského pokolení. Všechny kmeny a jejich náboženství měly své rituály, které v různých podobách přežívaly po tisíciletí až do dnes.
Rituál je také projevem domorodých kmenů v různých částech kontinentů na Zemi. I dnešní člověk zažívá denně mnoho rituálů a přináší oběti. Tyto obětní rituály jsou důležitým nástrojem, jak upevňovat své pozice a jistoty na tomto světě. Rituál bývá opředen tajemnými silami a nadpřirozenými jevy. Toto řídí duchovní síla víry, která bývá při aktu přítomna.
Rituál ale může být i ranní káva beze slov, milostná předehra, sváteční obřad v kostele i pravidelná porada na obecním úřadě na Žižkově.“

Text PhDr. Claudine Končinské o Josefu Achrerovi:

Josef Achrer, nar. 1951
Obrazy Josefa Achrera jsou o dialogu mezi reálnem a snem, duší a světem, racionalitou a hrou, ale především mezi prostory.Téma volného prostoru a bariér hovoří především z obrazů minulých let jeho velmi typické a známé tvorby. Malíř rád tvoří zátarasy a zábrany, přímo je „vyšívá“, zabydluje prostor obrazu do poslední tečky. Rámuje svoje představy bludištěm symbolů, které vytvářejí cesty do duše – a ven. Pokládá plátno strukturou představ. Vytváří nové celky, umělé – ale v souvislostech a se silnou výpovědí, především v abstraktní rovině, s konkrétní poezií věcí, někdy s poněkud drastickou nadsázkou lidské zkušenosti v epických sděleních. Propletence makro – a mikrosvěta ve strukturální spleti tvarů tím, že absorbují skutečnou realitu s jejími nástrahami a nabídnou nám realitu virtuální. Po pravdě řečeno virtuální realitu nabídne autor především sám sobě. Vytvoří tak jakýsi meziprostor pro „vzkazy sobě“. Vyrovná se s vnímanou realitou (občas s humorem poněkud černým) a schová ji někam za labyrint. Jako vše, je i tento proces dvojsečný. Dovoluje formální cizelování, ale staví hráz proudění. Vzniká tak pro autora jakýsi očistný proces, který i divákovi nabízí formu katarze – pokud přijme za svou malířovu míru ironie a humoru, provázející všechny obrazy. Zvláštního humoru. Někdy hořká ironie společenská, jindy intimní pohled (spíše nadhled) na život zakrytý sítí stylu malby. Názvy obrazů jsou samy o sobě symbolické a odrážejí společensko – intimní výpověď, mimochodem velmi obtížnou výpověď v souvislostech. Klukovské symboly, výsměch odpovědnosti mužského světa, který je zpochybňován neustále světem ženským, sebeironie, hořkost, ale i čistá radost – umanutost výpovědi autora se prostě nedá obejít, lze ji jen akceptovat, a projít s ním do jeho tajemství.Achrerova tvorba je hravá i dravá, libuje si v poetické grotesknosti, dovede být ironicky kousavá, ale nikdy zlá. Podstatou komplikovaného leč promyšleného výtvarného řádu je smyslový zážitek, radost z vidění a nevyčerpatelná fantazie. Josef Achrer pracuje neúnavně a báječně se přitom baví – ve snaze zůstat nad věcí.Nezařaditelný, svébytný, pracovitý, umíněný, nadaný. Vše, co platí o člověku, platí o malíři s jeho touhou ukrást barvě její moc, tvarovat ji do spleti podvědomí a nadreálného vnímání, avšak pomocí přesných tvarových symbolů, cest, uliček, labyrintů, zvláštních snových prostůrků korunovaných velkou banalitou reálu. A nad tím vším střeží lehce fialový prostor vstupu do obrazu sarkastický Kerberos, upozorňující na pomíjivost bytí a zranitelnost duše. Poslední obrazy upřesňují novější formu Achrerova malířského vyjádření. Uvolňují více plochy v obraze. Tato plocha je odrazem okamžitě naplněna napětím jakoby odrážejícím a tušícím dřívější labyrint. Vymezování prostoru už není jeho omezováním. Je to čas k nadechnutí. Celá malířská autorova tvorba je naplněna prouděním, které diváka strhne do víru mnohdy nejen příjemných pocitů a myšlenek. Nutí nás však vyrovnat se po svém s nabídnutým prostorem a vířením. Nelze nezvednout autorovu hozenou rukavici – ať se nám to líbí nebo ne – a reagovat, polemizovat či splynout, vyrovnat se.
PhDr. Claudine Končinská