Vernisáž Jean Delville (1867–1953) !!!

Do 30.8.2015 bude v Domě U Kamenného zvonu GhmP, Staroměstské nám. 13, Praha 1, přístupná krásná, rozsáhlá a zajímavá výstava Jean Delville (1867–1953). Po dobu trvání výstavy otevřeno út-ne 10–20 hodin !

„Teď teprve lituji, že jsem vše, co se váže k mé umělecké dráze, uchovával jen velmi nedbale – ano, to je to
správné slovo. Mé studium teozofie mě přimělo k tomu, abych vnějším projevům osobnosti nepřikládal
žádné zvláštní důležitosti. Vneslo – a stále ještě vnáší – světlo do mého vnitřního života, ale způsobilo, že
jsem se odpoutal od bezprostředních osobních záležitostí, a pokud jde o umělecký život, učinilo ze mě
osamělce.“ Jean Delville

Galerie hlavního města Prahy představuje v rámci své dlouhodobé badatelské a výstavní koncepce,
zaměřené na umění přelomu devatenáctého a dvacátého století, tvorbu belgického symbolisty Jeana
Delvilla. Výstava je realizována díky podpoře Walonie- Bruxelles International a ve spolupráci s Muzeem
Féliciena Ropse – Provincie Namur v Belgii.

Jean Delville je jedním z nejpozoruhodnějších belgických umělců období symbolismu konce devatenáctého
století, tzv. fin de siècle. Ve svém výtvarném díle se inspiroval literaturou a hudbou, především texty E. A.
Poa nebo Maurice Maeterlincka, Dantovou Božskou komedií a operami Richarda Wagnera jako Parsifal
nebo Tristan a Isolda. Proslavil se jako zručný kreslíř, byl ale také vynikající malíř s vyhraněným smyslem
pro světlo a barvu, dále esejista, básník a ilustrátor. Ovlivněný myšlením francouzských literátů,
Joséphinem Péladanem a Édouardem Schurém a kontakty s nimi, stává se vyznavačem ezoterismu, který
ovlivňuje celou jeho tvorbu. Působí v belgické odnoži Teozofické společnosti. Provází ho závratná kariéra
zednáře, která jej dovede až k postu velmistra lóže (l’Ordre de Léopold). Jako zdatný organizátor stojí
u zrodu skupiny Pour L’art, vede hnutí idealistických malířů, v jehož rámci pořádá po vzoru Péladanových
Salons Rose + Croix salony de l’Art idéaliste, pod pseudonymem zakládá a řídí platformu idealismu –
časopis L’Art idéaliste, zakládá revue La Lumiére.

Je úspěšným akademikem, získává prestižní Římskou cenu (Prix du Rome), je profesorem na Glasgow
School of Art a Académie des Beaux-Arts. Realizuje monumentální malby pro Justiční palác a mozaiky pro
Park du Cinquantenaire v Bruselu, pro jejichž realizaci zakládá Spolek pro monumentální umění (Société de
l’art monumental).

Jean Delville se po celý život snažil všemi aktivitami přispět k duchovní obrodě člověka. Věřil v ezoterické
poselství umění „jako velkého mysteria“, jehož prostřednictvím lze dospět k transcendentálnímu ideálu
věčné Harmonie a Krásy. Byl přitom vnímavý vůči všem podnětům – dojímal ho úděl vyděděnců
společnosti, lidská chudoba a utrpení, ohromovala ho krása i krutost lidské duše, nepřestávalo jej
fascinovat téma vášně, smyslné tělesnosti, něhy a melancholie stejně jako heroických sil. I když zůstal
v pozdních letech ve svém úsilí osamocený, což byl úděl i některých českých obdobně orientovaných
umělců u nás, vytvořil výjimečně působivé a myšlenkově konzistentní dílo.

Přestože je Jean Delville zastoupen na řadě výstav symbolismu, na rozdíl třeba od Féliciena Ropse,
Fernanda Khnopffa, Jamese Ensora se dočkal první retrospektivy teprve loni, v roce 2014. Uspořádalo ji
Musée Félicien Rops v Namuru a společně s doprovodnou publikací představilo prostřednictvím skic
a studií. Výstava v Galerii hlavního města Prahy, rozšířená o dostupné malby, je tak druhou prezentací
umělce a zároveň první mimo Belgii. Výstavu doplňuje výběr prací českých umělců, jejichž duchovně
a formálně spřízněná tvorba přibližuje Delvillovo dílo českému dobovému kontextu.

Hana Larvová
kurátorka výstavy

Během staletí se ve Valonsko-bruselské federaci, jež v belgickém federálním systému v určitých oblastech
a kompetencích zastupuje frankofonní obyvatelstvo Valonska a Bruselu, zrodilo hodně uměleckých
velikánů, umělců překvapivých a zajímavých svou originalitou, nadčasovostí a kreativitou. Patří mezi ně
určitě Hergé, Jacques Brel, René Magritte, Victor Horta, Amélie Nothomb i Georges Simenon, kteří jsou již
součástí našeho dědictví a důvodem hrdosti v každodenním životě. Valonsko-bruselská federace si přeje
pokračovat v této cestě, a proto i dnes propaguje ze všech svých sil v Belgii i v zahraničí jak své umělce
současné, tak i umělce, působící v minulosti.
Jean Delville byl umělec, kterého můžeme snadno označit jako všestranného. Jako básník, spisovatel
a teoretik umění výrazně přispěl k rozvoji a poznání různých uměleckých disciplín a proudů. Jeho odkaz
tedy není omezen jen na jeho vlastní dílo. A proto je Wallonie-Bruxelles International spolu se Zastoupením
Valonsko-Brusel, které ji v Praze reprezentuje, hrdá, že mohla přispět k realizaci této mimořádné výstavy.
Tato práce je také dokladem bilaterálních vztahů, které existují mezi Valonsko-bruselskou federací
a Českou republikou a na nichž nám velmi záleží. Kromě četných společných projektů jsou dokladem této
spolupráce také dvě lektorky z Valonsko-bruselské federace, které působí na Karlově univerzitě v Praze
a Masarykově univerzitě v Brně. Dále je to České centrum v Bruselu a Centrum českých studií na Svobodné
univerzitě v Bruselu.
Ať tyto plodné vztahy mezi našimi zeměmi pokračují i nadále a ať je díky nim odkaz našich zemí věčně živý.

Solenne Visart de Bocarmé
vedoucí oddělení bilaterálních vztahů s Českou republikou
Wallonie-Bruxelles International

Jean Delville – život v datech
1867
19. ledna se narodil ve vlámské Lovani jako Jean Libert. V roce 1877 přijímá příjmení adoptivního otce
Victora Delvilla.
1886
Absolvuje studium na bruselské Akademii výtvarných umění, kam se zapsal již v necelých třinácti letech,
v roce 1879, do večerních kurzů malby. Kreslí motivy ze světa chudiny a společenských vyvrženců.
1887
První účast na salonech, organizovaných belgickým spolkem L’Essor již od roku 1876, kde bude pravidelně
vystavovat do roku 1891 obrazy se sociální tematikou. Realizuje první obraz na wagnerovské téma – Tristan
a Isolda (Tristan et Yseult). Poprvé vystavuje v rámci sdružení L’Essor, platformy realismu a impresionismu.
1888
Po ukončení studií se usazuje na bruselském předměstí Forest, kde se inspiruje tehdy ještě
divokou přírodou. V časopise La Wallonie publikuje své první básně – Te Deum a Patetický večer (Soir
Pathétique). Zajímá se o okultismus, během pařížského pobytu se seznamuje s Josephinem Péladanem,
francouzským literátem, velmistrem řádu martinistů (řádové jméno Sâr), jehož dílo La Vice Suprême
(Svrchovaná Neřest), publikované v roce 1884 s titulním listem od Féliciena Ropse, jej naprosto oslnilo.
1889
Začíná realizovat první monumentální dílo Cyklus vášně (Cycle passionnel), inspirované Dantovou Božskou
komedií. O rok později je vystavuje na Salonu L’Essor.
1892
Spolu s dalšími belgickými umělci, například Fernandem Khnopffem, se účastní prvního Salonu Růže a Kříže
(Salons de la Rose+Croix), pořádaného Josephinem Péladanem. Vystaví tu právě dokončený okultní obraz
Mysteriosa neboli Portrét paní Stuart Merril. Vystavovat bude i na dalších třech z šesti Péladanových
Salonů. Po rozpuštění spolku L’Essor v roce 1891 se stává jedním ze zakladatelů skupiny Pour l’art (Pro
umění) a účastní se jejího prvního Salonu. V souvislosti s jeho programem publikuje řadu článků v časopise
Le Mouvement littéraire (1892–1894).
1893
U nakladatele Paula Lacombleze vychází jeho první sbírka básní – Les Horizons hantés (Posedlé obzory).
Žení se s Marií Lesseinovou, která byla od roku 1887 jeho modelkou. Realizuje několik zásadních děl: Mrtvý
Orfeus (Orphée mort), nebo kresbu Modla zvrácenosti (L’Idol de la perversité).
1894
Zakládá Umělecké družstvo (Coopérative artistique), kolektivní platformu, která má za cíl snížit ceny
výtvarných potřeb. Narodil se první syn, Raphaël.
1895
Koná se třetí a poslední Salon Pour l’art (Salon pro umění). Vychází Dialog mezi námi (Dialogue entre nous),
kabalistická, okultní, idealistická disputace, kterou se potvrdilo Delvillovo ezoterické směřování, které
se promítá do jeho díla. Za obraz Děti oslavují Krista (Le Christ glorifié par les enfants) získává Římskou cenu
(Prix du Rome). Maluje své první velkoformátové dílo Poklady Satanovy (Les Trésors de Sathan). Narodil se
druhý syn Elie.
1896
Díky finančnímu ocenění, které cenu doprovází, pobývá s rodinou v Římě. V Bruselu pořádá první Salon
idealistického umění (Salon d’Art idealiste), který organizuje po vzoru Salonu Růže a Kříže (Salons de la
Rose+Croix).
1897
Vychází sbírka Sfinga se třese (Le Frisson du Sphinx). Delville pod pseudonymem Élie Megor zakládá a řídí
časopis L’Art idéaliste (1897–1898), teoretickou platformu belgického idealismu. Narodila se dcera Elsa.
1898
Delville cestuje mezi Římem a Bruselem. V Domě umění Edmonda Picarda pořádá třetí a poslední Salon
idealistického umění (Salon d’Art idealiste). Ve Francii vychází ezoterický spis Édouarda Schurého Velcí
zasvěcenci (Les Grands Initiés), jedno ze zásadních děl evropského symbolismu, které ovlivnilo Delvillovo
pojetí monumentálního obrazu Platónova škola (École de Platon), které právě v Bruselu dokončuje. Dcerka
Elsa umírá.
1899
Delville zakládá časopis La Lumière (1899–1900) a stává se jeho šéfredaktorem. Intenzivně se stýká
s Édouardem Schurém. Na svět přichází dcera Eva.
1900
Maluje obraz Láska duší (L’Amour des âmes). Vychází jeho estetický esej Poslání umění (La Mission de l’art)
s předmluvou Édouarda Schurého. Odjíždí na Uměleckou školu v Glasgow, kde až do roku 1906 vyučuje
kresbu podle živého modelu. Zde také v letech 1901–1903 maluje obrazy Člověk-Bůh (L’Homme-Dieu)
a Prométheus (Prométhée).
1903
Je přijat do lóže Filantropických přátel (Loge Les Amis philanthropes) a začíná jeho závratná kariéra
v zednářském hnutí.
1907
Je jmenován profesorem na bruselské Akademii výtvarných umění, kde vyučuje až do roku 1938. Skotské
podnebí a obavy o zdraví dětí (nyní už jich je pět – přibyli Myrrha a Olivier) uspíší návrat do Belgie.
1908
Získává státní zakázku na výzdobu sálu trestního soudu v bruselském Justičním paláci.
1911
Narodila se Annie, šesté a poslední z jeho dětí.
1914
Odchází do exilu do Anglie, v Londýně zůstává do konce války. Maluje zde první skicu k obrazu Síly (Les
Forces). V prvním roce války dokončuje svůj poslední panel pro Justiční palác. Dílo bude zničeno při
německém bombardování v roce 1944.
1920
Po návratu do Belgie zakládá Spolek pro monumentální umění (Société de l’art monumental), který
realizuje mozaiky v arkádách bruselského Parku du Cinquantenaire.
1925
Rok poté, co byl jmenován akademikem, dokončuje finální verzi monumentálního obrazu Síly (Les Forces).
Vystavuje ho na Pařížském salonu. Od roku 1946 bude umístěno ve vestibulu bruselského Justičního paláce
naproti jinému velkoformátovému dílu, Vítězný duch (La Génie vainqueur).
1927
Vydává svou poslední, čtvrtou sbírku básní Zpěv v jasu (Le Chant dans la clarté).
1933
Usazuje se s přítelkyní Émilií Leclercqovou v Monsu. Přispívá do listu La Province. Maluje obrazy Kolo světa
(La Roue du Monde) a Pohroma (Le Fléau).
1938
Končí své působení na Akademii výtvarných umění.
1940
Odchází do exilu do francouzského Alliers.
1947
Návrat k rodině do Bruselu. Maluje obraz Vize míru (Vision de la Paix), jakýsi umělecký testament.
1948–1953
Publikuje dále kritické texty o stavu umění. Básně, které má v plánu vydat souborně pod názvem Mimo svět
(Hors du Monde) zůstávají pouze v rukopise. Umírá ve Forest ve věku 85 let, v den svých narozenin.