Vernisáž Barbora Fastrová: Jako když zaliješ rozinku do čokolády

Do 1.5.2017 bude v 1. patře paláce Lažanských, budova FAMU, galerie Panel, Smetanovo nábřeží 2, Praha 1, přístupná zajímavá výstava Barbory Fastrové: Jako když zaliješ rozinku do čokolády nebo když oblíkneš šimpanze do smokingu.

kurátorka: Tereza Jindrová

vdolky – pravidelná forma vyskytující se ve shlucích v oboustranné orientaci, příležitostně asimilují s kokoskami

kokosky – mají širokou škálu tvarů a velikostí, charakteristická je ale jejich hrubozrnná struktura, občasně srůstají s kůrami

atoly – nejčastěji cirkulární formy identifikovatelné bezpečně podle středového otvoru

měsíce – fragmentární formace charakteristické pro své krátery, výrostky a nepravidelnosti na převážně hladkém povrchu

hovénka – bývají nejčastěji vertikálně orientovaná, plošná ale vrstevnatá, podlouhlá; prorůstají širokým spektrem vývojových stádií

kůry – jedny z nejrozsáhlejších plošných útvarů s různým stupněm a směrem rýhování

uši – nejvyvinutější typus vyskytující se velmi vzácně a vždy samostatně

okna – pravoúhlé útvary s ostrými okraji vytlačované zpravidla organickou masou

mříže – systematická forma skládající se z fragmentů různých dimenzí, zcela nekompatibilní s měsíci nebo hovénky

mobily – vyskytují se vzácně a slučují se do malých skupin, jejich pravidelné tvary mohou být ohroženy neorganizovanou masou zdola

….

Bára Fastrová vystudovala fotku, ale nebojí se umazat. Možná se to naučila na stáži na soše, možná to v sobě už měla dřív. Možná. V minulosti mnohokrát pracovala s betonem, spolu s Johanou Pošovou vyzkoušela i keramiku, a nyní experimentuje se sádrou, která se díky relativní lehkosti dá snáz použít k zavěšení, resp. nalepení. Na aktuální výstavě rozvíjí možnosti využití sádrových odlitků (nebo spíš „rozlitků“), které použila už loni na výstavě v galerii Parter/Polansky Gallery. Tentokrát ale namísto vyvážené kompozice na stěně vytvořila zdánlivě chaotickou a rozpínavou mozaiku rozmáhající se po výstavním panelu jako jakási podivná nákaza. Reaguje tím mimo jiné na kurátorské zadání pracovat produktivně přímo se samotným panelem jakožto s organickou součástí výstavního celku, resp. díla.
Ve změti tvarů a úlomků se potkává náhoda s kompozicí a vzniká zvláštní, nehierarchická taxonomie, která na principu asociací vybízí k nejrůznějším interpretacím, a to na „mikroúrovni“ jednotlivých kusů i na „makroúrovni“ ve smyslu jejich vzájemných vztahů. Ty jsou spíš rhizomatické, než lineární, přesto můžeme pocítit tendenci vnímat je evolučně. Báře ale zřejmě nešlo o archeologické nebo biologické konotace, ale o „vlastní řeč“ hmoty. Možná že jde spíš o jakýsi složitý systém znaků, který čeká až jej rozluštíme. A možná je to prostě kýč.