Vernisáž Aneta Juklíčková – Kateřina Komm – Erika Velická: Ptal se vítr někoho

Do 20.4.2017 bude v Galerii AVU, U akademie 4, Praha 7, zdarma přístupná zajímavá výstava Anety Juklíčkové – Kateřiny Komm – Eriky Velické: Ptal se vítr někoho. Všechny fotky z výstavy i vernisáže: Michael Komm.

Kurátorka: Kristýna Péčová

Aneta zkouší a propracovává. Erika promýšlí a přemýšlí. Kateřina prožívá a rekapituluje. Vznikají objekty: osobní, subjektivní, intuitivní, křehké. Odlišné povahy tří sochařek se propisují do charakteru děl. Žádné se nepovyšuje, nepoučuje, nedeklaruje teze, nenárokuje si objektivní pravdu. Niternost vlastního prožitku se stává jedinou možností tvorby a přiznaný dotek ruky umělkyň i netrvanlivost materiálů jsou jen dalším vyjádřením téhož. O příběhy, skryté za uměleckými díly, se ale žádná ze tří sochařek nechce příliš dělit.

Pro Anetu je klíčový proces vzniku díla, prožívá jeho zrod a vývoj, dokončením tento osobní vztah dvou subjektů končí. Ostýchavost a uzavřenost finálních děl se snoubí se strachem sochařky z nepochopení nového pozorovatele, který se nemůže vrátit do onoho dlouhého příběhu zrodu. Vkládání cizích asociací, než jaké sama zamýšlela, je Anetě mnohdy nepříjemné.
Vznikající napětí mezi divákem a dílem je ale zároveň analogické k tenzím, která reflektují samotná díla (nejvýrazněji soubor Pod povrchem / Tenze). Odrážejí úpěnlivou snahu, soustředěné zkoumání i osobní napětí, člověka pak skrze zvýšenou tělesnost. Anetiným tématem je především příroda, díla vycházejí z uvažování o lidském srdci (Breathing spaces) nebo proudění větru po nebi. V cyklu nazvaném Klenby dovedla autorku nemožnost adekvátního zachycení jevu až k rozbití oné nebeské klenby. Anetina díla se sama zřídka rozpínají do prostoru, její tvorbou se jako linka táhne reliéf, ke kterému se opakovaně vrací.
Erika jako jediná z představených umělkyň vytváří komplexní prostorové kompozice, promyšlené situace. Racionalita, která její tvorbu doprovází, se prolíná s magičností a dětskou imaginací. Z děl se vynořuje její dětství, hledání „keltských“ obětních kamenů v lesech u Slaného, vymýšlení vlastních „náboženství“, překračování hraničních kamenů na vrcholcích Krkonoš a stavění bunkrů z větví a křovin.
Erika sahá po formách, které vidí ve světě kolem sebe. Kromě přírodních materiálů, ke kterým ji jednou přivádí právě staré vzpomínky, jindy náhodná náhlá fascinace jejich krásou (Totem), se v dílech objevuje člověk – jako aktivní individuum, ale i v často opakované podobě psa.
Nejimpulzivnější je tvorba Kateřiny. Vytváření soch je pro ni tím, co pro jiné psaní deníku – až obsesivní a terapeutická potřeba vyjádřit co cítí a zažívá v osobním životě. Teprve hotové dílo jí umožní se s pocity vyrovnat a nechat je za sebou, ať už se jedná o rekapitulaci sexuálního života (Cape et donna), nebo zkoumání (nesmyslné) lidské přitažlivosti (Můra). Dílo se stává její osobní výpovědí, přesto se před divákem neuzavírá a zůstává otevřené jeho dalším asociacím.
Nutkavost k tvorbě vede Kateřinu k užití nestálých materiálů. Přesto je jejich charakter více než pouhou náhodou – jejich pomíjivost dodává práci lehkost a energii, věčnost je pro ni příliš závazná a děsivá. Emotivnost práce ale neznamená rezignaci na principy klasického sochařství, ze kterých nejdůsledněji vychází a záměrně je porušuje.

Výstava Ptal se vítr někoho je živelným proudem tvorby těchto tří mladých sochařek. Ač žádná netrvá na jediné formě či médiu, vysoká míra užité subjektivity umožňuje divákovi orientaci i v instalační koláži. Díla ho vyzývají na cestu plnou osobních příběhů a zároveň mu určují směr, kterým se má vydat.