Vernisáž výstavy Landscape

Do 12.2.2017 (s vánoční pauzou) bude v Hauch gallery, Pobřežní 20a, Praha 8 – Karlín, přístupná zajímavá skupinová výstava Landscape. Otevřeno St-So, 12-18 hod.

Vystavují:
Federico Díaz, Daniel Hanzlík, Jiří Matějů, Petr Pastrňák, Gerhard Richter, Hiroshi Sugimoto, Jiří Šigut, Miloš Šejn.

Kurátorská spolupráce:
Monika Čejková

Architekt výstavy:
Jiří Matějů

Myšlenka na výstavní projekt „Landscape“ (angl. krajina) vznikla před více než rokem, a to na základě tradičnějšího pojetí tématu krajiny, jež je v historii umění fenoménem hluboce zakořeněným. Vychází z předpokladu, že každý autor se s krajinou v jistých okamžicích své tvorby střetává. Pokouší se ji například věrně zpodobnit, či se pro něj stává spíše procesem a matérií, zachycuje její impresi. Nebo odkazuje k její historické a mytologické povaze a zabývá se krajinou jako pamětí, přičemž mnohdy reaguje na její posvátný rozměr. S krajinou je také manipulováno za účelem vytvoření nové, promyšlené přírody; v neposlední řadě se krajina rovněž stává samotným místem tvorby.

V současné době je krajina rovněž tématem širokých společenských debat u nás i ve světě. Objevuje se zájem o ekologický podtext, diskutuje se například o škodlivosti monokultur a přirozeném rozvoji s odkazem na budoucnost naší planety. Svědčí o tom řada nedávných politických rozhodnutí i angažovanost spolků a veřejných osobností v boji za životní prostředí a proti zásahům do přírody, které vedou až ke klimatickým změnám. V umělecké sféře se vyskytlo mnoho výstavních projektů zabývajících se vztahem umělců a jejich zásahů do životního prostředí. Můžeme tedy mluvit o jakémsi znovuobjevování spojení člověka se zemí a pokusu o záchranu území.

Výstava „Landscape“ v Hauch Gallery prezentuje práce osmi umělců, jejichž díla lze rozdělit do několika podskupin podle způsobu, jakým s tématem krajiny zacházejí jako s jistou událostí a které umělecké médium k tomu využívají. V tomto případě pak forma limituje a z velké části spoluurčuje obsah.

První skupinu bychom mohli nazvat „Snímání krajiny“. Fotografie, technické obrazy (Hiroshiho Sugimota, Čas expozice: č. 310: Japonské moře, Oki, 1987; č. 311: Japonské moře, Oki, 1987; č. 328: Jižní pacifický oceán, Maraenui, 1990; #331: Tasmanovo moře, Ngarupupu, 1990) na této výstavě přebírají roli kdysi tradičního zobrazení krajiny s vědomím toho, že jakákoliv fotografická technika je oproti lidskému oku manipulující a tradiční malovaný obraz v sobě nese symbolický rozměr v podobě představ malíře. Výjimkou předstíraného věrného zpodobnění mohou být fotografie (Jiří Šigut: Keř – Křídlatka I/III a III/III, 25. 6. – 3. 7. 2007) pořízené na dlouhý čas zanecháním v přírodě, kdy se výsledný fotografický snímek stává zaznamenáním vnějšího procesu. Fotografický papír opatřený solemi stříbra se zbavuje vnějšími okolnostmi své citlivé vrstvy a reaguje na autentický otisk přírody – stébel trávy, hlíny, větví křídlatky japonské, atd. včetně přírodního světelného zdroje. Při pokládání fotografických papírů do krajiny autor ulehá na místo spolu s nimi a nechává se obklopovat noční chladnou přírodou. Tyto práce přecházejí do kapitoly „Dialogu s krajinou“, v němž je vyzdvižen prvek fyzického kontaktu – bytí s krajinou prostřednictvím intimní performance. Zachycená tráva na fotografiích a potřeba autora meditovat v přírodě může být vnímána jako pozůstatek pastorální idyly; jde o okamžiky, kdy docházíme k poznání, že určitá místa prozrazují spojitost se starobylými archetypy. Návrat k přírodním a krajinným mýtům, k některým projevům a rituálům může představovat potřebu nalézat v přírodě útěchu (Miloš Šejn: ze série Agara, 15. 7. 2015 004; 13. 7. 2014 001; 15. 7. 2015 002; ze série 120 kreseb Agara, 24. 3. 2016). Tyto umělecké činnosti se přibližují dílům s krajinou, které se objevily koncem 60. let 20. století na pozadí přicházející první globální ekologické krize i krize moderního umění vůbec. Cesta k přírodě se odehrávala v rámci projektů zemního umění – land artu – a akčních aktivit ve volné přírodě.

K pojetí tohoto tématu můžeme nalézt inspiraci také ve východní filosofii, například buddhismu, který je více založený na pozorování okolí a jeho hlubokém poznání, tedy i krajiny. V duchu výstavní části „Obraz krajinářské tradice“ je na plátně vidět zápas s materiálem a pokus o zachycení imprese (Petr Pastrňák: Aruančála, 2005; Rybník, 2006; Gerhard Richter: Zahrada, 1987). Poslední část „Krajina jako model jazyka“ představuje práce, které projektují určité prostředí, ať už se jedná o městskou nebo volnou krajinu, a to vnitřní nebo vnější, v níž žijeme, a vytvářejí z ní strukturovaný jazyk (Federico Díaz: Eccentric Gravity, 2015; Zázrak, 2015), Daniel Hanzlík: Sedimentace, 2013; Jiří Matějů: Na sklonku léta 1967, 2011; Zenová vlna, 2012). Krajina se zde stává předobrazem, který nabývá podoby vizuálního umění například procesem dekonstrukce nebo analýzy fundamentálních fyzikálních zákonů a vlastností na plátně, ve videu nebo reliéfu.

Monika Čejková

Federico Díaz (*1971, Praha), žije a pracuje v Praze
Daniel Hanzlík (*1970, Teplice), žije a pracuje střídavě v Praze a v Ústí nad Labem
Jiří Matějů (*1960, Šternberk), žije a pracuje v Praze
Petr Pastrňák (*1962, Frýdek-Místek), žije a pracuje střídavě v Praze a v jižní Indii
Gerhard Richter (*1982, Drážďany, Německo), žije a pracuje v Kolíně nad Rýnem, Německo
Hiroshi Sugimoto (*1948, Tokio, Japonsko), žije a pracuje střídavě v Tokiu a v New Yorku, USA
Miloš Šejn (*1974, Jablonec nad Nisou), žije a pracuje střídavě v Praze a v Jičíně
Jiří Šigut (*1969, Ostrava-Vítkovice), žije a pracuje v Ostravě