Vernisáž Pavel Brázda: Zazvonil zvonec a ….

Do 27.1.2017 bude v Galerii Navrátil, Vítkova 15, Praha 8, přístupná velmi zajímavá výstava Pavla Brázdy: Zazvonil zvonec a ….

Pavel Brázda v letech 1946 až 1947 studoval VŠUP v Praze, v letech 1947 až 1949 studoval na AVU v Praze, z Akademie výtvarných umění byl vyloučen z politických důvodů. Spolu s manželkou Věrou Novákovou a Ivanem Sobotkou vytvořil malou uzavřenou skupinu výtvarníků, která byla pro širší veřejnost objevena po roce 1989 zásluhou časopisu Revolver revue. V padesátých letech svými obrazy předznamenal pop-art.  Jeho díla z 50. let 20. století jsou dodnes považována za naprosto originální a moderní. Až do roku 1989 nemohl oficiálně vystavovat. Pavel Brázda je laureátem Ceny Revolver Revue za rok 1991, jeho obrazy jsou zastoupeny v Národní galerii v Praze.

Text M.Horáka k výstavě:

Historie výstav Pavla Brázdy u Míly Navrátila začíná v roce 1998, kdy byly v Liteře „ Pestré hlavy“. O šest let později to byly „ Barevné obrázky“ a v roce 2011 „Retrospektivní výstavka“ k jeho 85- tým narozeninám. Ještě v Tomášské pak vystavoval na přelomu let 2004-05 „ Závodníky“ a rok 2007 ukončil svými „ Novými obrazy malovanými elektřinou“. Na stejné adrese pak měl v roce 2000 také společnou výstavu s Věrou Novákovou, Reliéfní a strukturální obrazy z 60-tých let. Toto je tedy šestá samostatná Pavlova výstava u Míly, ve Vítkovce první. I ona patří do série výstav dialogů s věčností, nazvaných „ Mezi začátky a konci“, která začala již v loňském roce v Galerii u Betlémské kaple, pokračovala velkou výstavou v kutnohorském GASKU, pak na Klenové a v Nové síni. Tento jeho intimnější karlínský příspěvek do těchto dialogů pojmenoval „ Zazvonil zvonec a …“, tedy jednoznačně názvem odkazujíc k životnímu konci. Všechny výše zmíněné výstavy, včetně této, pak mají ve svém podtextu připomínku letošního Pavlova významného životního jubilea.

Jelikož dobře vím, jak dokáže být Pavel při instalacích urputný, až umanutý, což vychází z jeho připravenosti a jasné, přesné představě o tom, kde, co a jak, měl jsem ze soboty trochu strach, ale jak se ukázalo, zcela zbytečně. Jediný malý zádrhel nastal snad jen s příchodem Věry, která bez okolků a suverénně ihned přeházela již předpřipravené sestavy obrazů. Pavel na to reagoval klidně, až smířlivě, jakoby ho toto popostrkávání vlastně bavilo a očekával ho, potřeboval ho. V jednu chvíli, když se Věra vzdálila a on váhal mezi dvěma obrazy, jen otočil hlavu, zavolal hlasitě Věro a již nehlasitě dodal – teď , když o něčem může rozhodnout a je jí tady třeba, tak je pryč.  Věra přišla a rozhodla. Galerie je výstavou rozdělena na dvě části, vlastně dvě etapy jednoho života, možná více etap jednoho života, které dělí takřka šedesát roků. První období reprezentuje 18 vyšívaných obrázků, společná práce Pavla a jeho matky Evy, neteře bratří Čapků.  Šest výšivek je adjustováno ve velkých rámech na zeleném podkladu, zbývajících dvanáct  je s různou adjustací sestaveno do jednoho celku. Vyšívané obrázky jsou všechny z let 1956-58. Doplňují je dva velké Betlémy v tradičním stylu, oleje na plátně, ze stejného období. Vánoční atmosféru betlémů dotváří Mikulášský trh, tempera a juta na sololitu, z roku 1959. Výšivky, bavlna na kanavě, mají v motivu i názvu např. Kapličku, Měsíc hrající na saxofon, Diváky, Auta v ulicích, Pavlačové domy, Ranní slunce, Eskamotéra, Šaška v manéži, Kostelík, Lodičky atd.. S nápadem na vyšívané obrázky přišel Pavel jako s možnou terapií ducha pro svoji maminku, která jen těžko snášela a zvládala tehdejší neradostné životní období. Různé stehy a postupy naučila Pavla jeho babička, která pro něho zhotovila i jakési vzorníky. On pak zase učil vše svojí matku. Návrhy na obrázky udělal nejdříve na papír a tyto pak překopíroval na připravené látky. Obrázků nakonec vzniklo jen několik desítek, protože Eva Brázdová předčasně umírá. Pavel sám říká, že obrázky byly záměrně idylické a měly především pomoci blízkému člověku, příteli. Současně ale přikládá těmto pracím velký a osobní  význam.

Brázdovy Betlémy v tradičním stylu upřednostňují a zdůrazňují právě onu tradici. Jeho záliba v betlémech sahá do brněnského dětství. U obou obrazů je na první pohled patrná výrazná snaha o symetrii, o až geometrickou dokonalost, uspořádání a řád. Obě strany obrazu musí být v rovnováze, ani stopa po chaosu, improvizaci, nebo náhodě, až obsesivní snaha a touha po řádu, jeho fungování. Vytouženým cílem a snem je sváteční vánoční klid a pohoda. Ve stylizovaném a tak očividně přiznaném příklonu ke chtěnému řádu, s fungujícími vztahy a pravidly, je Pavlova potřeba dotknout se nepoznaného a postrádaného ideálu. U prvního Betlému jde více o lidovější, venkovskou verzi, u druhého o verzi dekorativnější, cizokrajnou až exotickou . V obou případech ale o vyváženou harmonii a soulad. Výjimečnost tohoto vskutku božského okamžiku ještě umocňují výrazné zlaté plochy. Dnešní den vernisáže, jako předvečer svátku sv. Mikuláše, na výstavě připomíná obraz Mikulášský trh. Trhovci, nabízející své zboží, fascinované děti, Mikuláš, čert a anděl, sněhem zaprášená předvánoční nálada. Postavy trhovců jsou vystřiženy juty a nalepeny na sololit, upraveny stříkací trubičkou a domalovány. Figurky na mě působí čokoládově, na druhou stranu ale také až hrůzostrašně. Asi podobně je viděli i vyobrazené dětské postavičky, kdy je jejich odstup zvýrazněn záměrnou disproporcí velikosti mezi nimi a trhovci. Nostalgická a i poklidná přední místnost s vyšívanými obrázky, Betlémy a trhem přechází bez varování do opravdového a hlavně aktuálního světa Pavla Brázdy, do světa, kde je tím hlavním a naprosto určujícím tématem, motivem a limitem stáří a smrt. To vše na 18 digitálních tiscích na plátně, různých formátů. V současnosti totiž Brázda a digitální tisk jedno jsou. Já osobně jsem s tím měl trochu problém, nesdílel jsem zcela Pavlovo nadšení z oné nadprodukce, ale nakonec  je právě to pro Pavla  nejdůležitější a rozhodující. Pro jeho styl, práci, filosofii prezentace a dostupnosti pro ostatní,  je to již roky pro něj jediná možná cesta. Od xeroxu, barevných papírů a tonerů až k počítači, na kterém vytváří své obrazy od roku 2006. Definitivní podoba kresby se naskenuje a pak na počítači domalovává digitálně. Tato práce s barvou probíhá v několika fázích, míchání barev je jemnější než u normální malby, tu tradiční a klasickou ruční práci zde zastupuje tedy kresba. Jeho digitální malby mají často a zcela záměrně omračující, nepřirozenou barevnost, vedle šedé a černé najednou exploduje celá paleta modré, žluté, oranžové, fialové, růžové, nebo zlaté. Miluje barvy, preferuje pak barvy prudké a čisté.

Všechny Pavlovy obrazy jsou plné podobenství, radosti i smutku, ironie i sarkasmu, náznaků, odkazů, příběhů. Sny konfrontované se skutečností, často spolu komunikující a jeden v druhý nepozorovaně přecházející. Čím závažnější téma, tím lepší příležitost, šance použít nadsázku, gag, celou věc až zgrotesknit. S respektem, ale s úšklebkem. Celý život byl pozorovatelem a milovníkem života, neúnavným a nepřekonatelným vykladačem svého díla, pražským chodcem v parném létě. Jen momentálně je ten jeho život  svými chmurami a pastmi nějak méně snesitelný. Všechny obrazy zachycují postupující etapy života člověka od středního věku po léta stařecká, od života v rodině po absolutní samotu, postupné neodvratné stárnutí, odbíjení na stroji času, sledování pohybujících se ručiček na ciferníku, až po konečné zazvonění zvonce a průchod tmou. A tady opět ožívá téma věčnosti, je toto zvonění opravdu konečné a čeká něco za tmou?! Já svou odpověď pro sebe mám, Pavel určitě taky, ale co vy?!  Opakující se motiv slunce, jako symbol života a energie,  je pak protiváhou ke smrti, současně i připomenutím období Slunovratu. I Pavlovy názvy jednotlivých obrazů jsou pečlivě přiřazovány tak, aby jednoznačně charakterizovaly, napověděly obsah příběhů a naznačily některé možnosti. Jen některé z názvů – Stárnoucí dvojice, Ještě jsem živá, Stařec a jeho mladá duše, Stoletá a její mládí, Průchod tmou, Stroj času, Zazvoní zvonec a…tak dále. Interpretaci jednotlivých obrazů se vyhnu, jednak jsem přesvědčen, že to může udělat jen autor a jednak bych to raději nechal na každém z vás, bez nápověd.

Digitální tisky, zcela v duchu Pavlova hominismu, naplňují myslím jeho přesvědčení a představu o obrazech dostupných co možno nejvíce lidem. Nevím jestli ale zcela ve smyslu hesla – Brázda do každé rodiny. O čem jsem ale přesvědčen, je skutečnost, že jeho velké dílo , jako i jeho život samotný  se již dávno staly součástí Země divů.

V roce 1999 v rozhovoru pro Lidové noviny prohlásil, že je pomalu stárnoucím mužem, možná už přímo starcem, ale cítí se být starcem natolik tuhým, že bude-li mu dopřáno dožít se devadesátky, má toho možná ještě dost před sebou. Nevím, jak tuhým cítí se býti dnes, ale oné devadesátky se v srpnu opravdu dožil. Kolik toho má tedy ještě před sebou opravdu netuším, ale moc mu přeju, aby toho bylo právě ono dost a aby ten svůj zvonec ještě dlouho zvonit neslyšel!

M. Horák