Vernisáž výstavy 7+1 Mistři českého skla
Do 28.9.2016 bude v Museu Kampa, U Sovových mlýnů 2, Praha 1, přístupná zajímavá a krásná výstava 7+1 Mistři českého skla. Všechny fotky z výstavy i vernisáže: Petr.
Museum Kampa připravilo výstavu Českého skla, připomínající zásadní přehlídku českých autorů osmdesátých let dvacátého století uvedenou ve Spojených státech amerických Medou Mládkovou. Nynější výstava, která vznikla ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým muzeem a jeho odbornými pracovíky, byla připravena na počest Miluše Roubíčkové, která zemřela v loňském roce a jejíž díla současná výstava rovněž prezentuje.
Výstava sedmi, respektive osmi mistrů českého skla svou koncepcí navazuje na výstavu, která se uskutečnila v roce 1983 v The American Craft Museu na Manhattanu v New Yorku (dnešní MAD − Museum of Arts and Design). Byli tam prezentováni Jaroslava Brychtová společně se Stanislavem Libenským, René Roubíček, Věra Lišková, Jiří Harcuba, Václav Cigler, a Vladimír Kopecký. Tedy plejáda nejvýraznějších osobností, které v druhé polovině 20. století zásadním způsobem přispěly k emancipaci skla jako výsostného materiálu volné umělecké tvorby.
Newyorskou přehlídku mnozí pokládají za přelomový počin, který přiblížil současnou českou sklářskou scénu americkému publiku a přispěl k jejímu fenomenálnímu úspěchu v USA. Tato velmi úspěná expozice vznikla z iniciativy Medy Mládkové, která se také ujala tehdejšího kurátorského výběru exponátů. S umělci se osobně znala a měla výborný přehled o jejich aktuální tvorbě, neboť jejich ateliéry v Československu i přes nepřízeň doby a existenci „železné opony“ od druhé poloviny 60. let navštěvovala. Patřilo to k jejím proslulým jízdám za uměním do země, odkud pocházela a která se vlivem neblahých dějinných událostí na několik desetiletí ocitla v zóně daleko od světa demokracie. V Československu se toho tehdy kolem uměleckého skla dělo hodně, zájem o něj se tak stal logickým vyústěním jejího mapování zdejší výtvarné scény.
Nynější výstava v Museu Kampa, která vznikla na základě námětu člena Správní rady Musea Kampa JUDr. Jiřího Pospíšila, v žádném případě není rekonstrukcí výstavy z roku 1983, ale připomínkou její důležitosti. Zároveň je poctou loni zesnulé výtvarnici Miluši Roubíčkové. Proto také změna původního názvu ze Sedmi sklářských mistrů: Československé sklo (Seven Glass Masters: Czechoslovak Glass) na 7+1 Mistrů českého skla (7+1 Czech Glass Masters). Museum Kampa již několikrát v minulosti pořádalo samostatné výstavy výtvarníkům pracujícím se sklem a o vztahu Medy Mládkové ke sklu svědčí též skutečnost, že hned tři z nich se významně podíleli na rekonstrukci Sovových mlýnů otevřených v roce 2003 jako Museum Kampa: Václav Cigler, Marian Karel a Dana Zámečníková (V. Cigler vytvořil skleněnou lávku vznášející se nad řekou a následně v roce 2009 reflexní terasu a M. Karel Vodní linku na dvoře a kostku završující transparentní věž propojující celou budovu.
“Výstava kterou jsme v Museu Kampa připravili má dvě symbolické roviny. Za prvé chce připomenout smutné první výročí úmrtí jedné z nejvýznamnějších českých sklářských výtvarnic, paní Miluše Roubíčkové, zároveň pak upozornit na osvětovou činnost paní Medy Mládkové. Museum Kampa touto výstavou ukazuje, že práce Medy Mládkové není jen o Františku Kupkovi, ale že se dotýkala a dotýká mnoha umělců nejen u nás, ale i v dalších evropských zemích,” řekl Jiří Pospíšil, člen správní rady Musea Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových.
Součást letošní výstavy tvoří výběr exponátů ze sbírkového fondu Musea Kampa shromažďovaného po několik desetiletí a cílenými nákupy významně rozšiřovaný i v současnosti. Část exponátů upomínajících na výstavu v New Yorku doplňujeme o ukázky pozdější tvorby většiny ze zúčastněných výtvarníků, v některých případech i té nejsoučasnější. Dílům každého umělce poskytujeme samostatný prostor, v němž mohou vyniknout jejich specifika a originalita. Použitím zrcadlových soklů jsme zamýšleli některé z objektů ještě více odhmotnit a odpoutat je od limitujícího galerijního prostoru.
Všem zúčastněným umělcům se dostávalo domácích i mezinárodních poct, vystavovali na prestižních místech, vznikaly o nich publikace i filmové dokumenty a byli zváni do různých soutěžních porot. Svět se nejen ujišťoval o tom, že má co do činění se skutečnými klasiky oboru, ale zároveň s tvůrci, kteří stále přicházejí s něčím novým a fascinujícím. S výjimkou Věry Liškové (1924–1985), jejíž umělecká dráha se záhy po výstavě v New Yorku završila. Stanislav Libenský (1921–2002) po polovině 80. let ukončil svou velmi vlivnou pedagogickou dráhu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (VŠUP) a společně s Jaroslavou Brychtovou (1924) úspěšně pokračovali v tom, čím společně přispěli ke světové výtvarné kultuře, ale ještě naléhavěji a výrazově osobněji. Jejich práce z 90. let nesou silný emotivní náboj a svého druhu duchovní rozměr. Vladimír Kopecký (1931) se v 80. letech výtvarně expresivně rozmáchl, což zajisté přispělo k tomu, aby si ho v revolučních časech po listopadu 1989 jakožto nekonvenčního umělce vybrali sami studenti coby profesora ateliéru skla na VŠUP. Nepřestával tvořit a v oblasti malby obrazů začal být vnímán jako jeden z nejvlivnějších současných českých malířů. Vrcholem jeho práce se sklem se stal objekt na Světové výstavě EXPO ’92 v Seville. Na výstavě ho ale prezentujeme v geometricky střídmé poloze díla. Jiří Harcuba (1928–2013) zkraje 90. let vedl VŠUP v pozici rektora, aby se poté vydal směrem popularizace ryteckého umění prostřednictvím
jím založené putovní Mezinárodní školy Dominika Biemanna a nadále rozšiřoval počet i výtvarnou škálu svých rytých portrétů kulturních osobností. René Roubíček (1922) se po kolekci vtipných „ženských součástek“ z 80. let a barevných klarinetů dlouhodobě věnoval proměnlivé sérii hravých reliéfů v cyklu Obrazárna. V poslední době se opět pustil do monumentálních objektů z foukaného skla, jak s nimi začal na EXPO ’58 v Bruselu. Miluše Roubíčková (1922–2015) rozvíjela originální principy, které ji proslavily, a to při zachování typické citlivosti v sériích pestrobarevných květin, zdí a klubek. Václav Cigler (1929) se od 80. let zaměřil na prostorové skleněné studie a postupně stále častěji i na velkorysé architektonické realizace, v nichž plně uplatňuje své umělecké vize a postoje. Poslední sál této výstavy pojal za pomoci svého mladého kolegy Michala Motyčky autorskou instalací optických a světelných objektů.
Ačkoli příslušníky zakladatelské generace následují desítky dalších skvělých sklářských výtvarníků se svébytnými uměleckými přístupy k pojetí skla, vyrovnat se 7+1 českým sklářským mistrům bude pro kohokoli vždy obtížné. K výstavě vychází doprovodný katalog.
Autor textu a kurátor výstavy: Milan Hlaveš