Vernisáž Ivan Komárek, Vojtěch Adamec ml. a Jiří Středa: Co víme, co tušíme…

Do 19.6.2016 bude v Galerii kritiků, palác Adria, Jungmannova 31/36, 1.patro, přístupná zajímavá výstava Ivan Komárek, Vojtěch Adamec ml. a Jiří Středa: Co víme, co tušíme…

Průvodní text Richarda Drury k výstavě:

Výstava „Co víme, co tušíme…“ představuje dílo tří umělců, kteří letos slaví šedesátiny. Ivan Komárek, Vojtěch Adamec ml. a Jiří Středa mají společnou nejen generační příslušnost, ale především neutuchající zaujetí lidskou postavou jakožto tradičním, přitom stále novým východiskem tvůrčích reflexí.

V rámci umělecké generace, která o sobě začala dávat vědět kolem poloviny 80. let 20. století, si Ivan Komárek získal nezaměnitelné místo díky svému expresivnímu figurálnímu rejstříku a hravému zobrazování magické smyslnosti každodenního života. Při své tvorbě Komárek rád zkouší nové materiály a technické postupy. Tyto nové materiály a postupy zpětně obohacují jeho výtvarnou řeč, která vychází do značné míry z tohoto stálého experimentování. Lidské bytí se u Komárka příznačně projevuje jako věčný cyklus vzájemného sbližování se odporu. Nejde proto pouze o fyzický náboj obnaženého těla, ale především o psychický náboj mezi těly. Erotický moment je zde všudypřítomný; ve většině Komárkových děl představuje mocný a vyslovený mezilidský katalyzátor.

V osmdesátých letech přišla další vlna tvůrčího hledání, pro kterou byly charakteristické spíše pohledy zpět, návraty proti proudu času a proti tlaku formálních inovací. Mezi umělci, kteří v tomto období vyvíjeli svou nezaměnitelnou výtvarnou řeč, patří sochař a malíř Vojtěch Adamec. Adamec se stále pohybuje mezi minulostí a přítomností, mezi plastikou a malbou, mezi lapidárností a uvolněností, mezi jižním sluncem a severským měsíčním svitem, mezi snem a skutečností. Dvojjedinost, natolik příznačná pro Adamcovu tvorbu, se zdá být ztělesňována v podobě hybridních tvorů, kteří se v jeho pracích objevují. Například lidská zadumanost jasně vyzařuje z tváře psa či býka, zatímco bájný ptakočlověk putuje mezi pyramidami na své epické pouti. A koneckonců na kříži visí bohočlověk již na hranici mezi zemí a nebem.

Jiří Středa vytváří figurální sochy, jejichž zdánlivě pokojný vzhled skrývá hlubší drama lidského vnitřního života. Jejich tělesná přítomnost balancuje na jemné hraně mezi intimní bezprostředností a přesahující univerzalitou. Zásadní je v tomto ohledu soustředěně psychický rozměr fyzického postoje autorových postav, které vždy představují ztělesněný znak konkrétního duševního rozpoložení člověka. Stávají se tak uhrančivě zosobněným ohniskem archetypálních stavů lidského bytí. Nacházíme u Středy nenuceně zpřítomňované ozvěny mocné tradice figurálního sochařství, představujícího odvěké svědectví o tom, jak lidská civilizace vnímá sama sebe. Transcendentální strnulost staroegyptských bytostí se v autorově řeči tak mísí s umírněnou smyslností francouzského neoklasicismu. Primární ve všem je Středova střídmá něha poodhalující vstup do „věčně pomíjivých“ rovin lidského citového života.

Přes odlišnost jednotlivých tvůrčích postupů lze mezi vystavujícími autory rozpoznat společné chápání viděného i neviděného světa prostřednictvím lidského těla, které ve svém nekončícím zápasu splňuje úlohu symbolického nositele nedozírné kulturní paměti. Figura se u nich tak stává hmotnou výpovědí o tom, co je nám během svého smrtelného života umožněno vědět. Zároveň se však stává bránou k sférám, které lze naopak jen tušit…

Richard Drury