Vernisáž Ivan Sobotka: Kvaše
Do 31.3.2016 bude v galerii v přízemí Novoměstské radnice, Karlovo náměstí 1/23, Praha 2 (vstup z Vodičkovy), přístupná výstava Ivan Sobotka: Kvaše.
Ivan Sobotka (narozen v Moravských Budějovicích 1927, zemřel v Praze na Smíchově 2008), malíř, vystudoval v letech 1946–1951 AVU u profesorů Sychry a Pukla. Vystavoval v galeriích Ztichlá klika, Litera, Navrátil, Klatovy / Klenová, Moravské galerii v Brně, v Mostě, Lyonu a Kutné Hoře, účastnil se též výstav pořádaných RR. Od roku 2003 jsou jeho práce zastoupeny v Národní galerii a GASK. Laureát Ceny Revolver Revue za rok 1998. Sobotkův obraz František byl darem ČR nově zvolenému papeži Františkovi.
Ivan Sobotka žil a maloval v tradici mistrů, kteří „nedělají umění“, nemalují svět kolem, nekopírují věci. Ani několik málo jeho portrétů (Zorka), krajin (Jakubov) a zátiší (Kytice) z padesátých a šedesátých let nemá nic společného s fotografií, přesto jsou jiným, zcela zvláštním, způsobem přesné. V pozdějších „portrétech“ (Bloy, Reynek, Florian, Tzara, Jacob a další) nemizí přesnost, ale detaily ustupují celkovému pohledu a výrazu tváře.
Sobotka v padesátých letech maloval a kreslil, podobně jako jeho přátelé V. Nováková a P. Brázda, výrazně názorová díla. Tlaku kolektivizmu a marné ideologii světskosti vzdorovali civilním jazykem i prorockými vizemi. Sobotka s nejsilnějšími odkazy ke starému zákonu a evangelním zásadám. Zánik přepjatého, ničemného světa (Ničeho příliš) se vyjevuje ve světle Apokalypsy, tedy v sobě nese i základní naději (Proč se bojíte malověrní). Není sice kdo by hledal Boha (Není kdo by hledal Boha), ale Kristus zůstává věrný. Ďáblové se šklebí (Svržený Satan), blázni (Blázen) se ksichtí a postavy starozákonní promlouvají jako Samson slepotou a Lotova žena solnou strnulostí. David je tak maličký před hrůzným Goliášem, který nemá jediný lidský rys, je zcela strojem – sochou geroje. Davidův prak vypadá jako hračka, jeho pohled tak dětský, ale nebe za oběma je tak fantasticky jásavě modré, že vítězství šedé obludy nepřichází v úvahu.
Jakoby I. S. tedy vyjadřoval „svoje názory“, ale v jejich ztvárnění už zaznamenává fáze a nálezy svých duchovních zkušeností, jak k nim postupně přichází. Život je vždycky přednější a díla ukazují k jeho proměnám, ale hlavně k jeho inspiraci. Podstatou jeho života bylo učednictví u Ježíše Nazaretského ve smyslu velice osobním a původním. Dnes se tak radikální přístup k učednictví skoro nevidí. Lišil se tím výrazně od obdivovaného Bohuslava Reynka, který spíš než jako učedník přicházel v básních i obrazech ke Kristu, božímu synu, jako orant, v klanění a uctívání. Oba spojuje úplné ponoření do světa i trvalé vědomí boží přítomnosti, nestali se ale mnichy. Reynek ovšem dával najevo náboženský distanc k profanovanému světu současníků, nekomentoval ho jinak, než ve vztahu k evangelním obrazům a ve zjevném stesku po dětství a starých časech. Sobotka se náboženské distance zřekl a přitom se k vnějším projevům bohopocty choval velice kriticky. Z jeho zápisků je jasné, že zkoušel na sobě radikálně, jestli biblické pravdy nesou. Byl ostražitý, když hrozilo, že by mohly vynášet. Sobotka razil od mládí proti obecně užívanému termínu artist/umělec, ruské chudožnik s vlastní etymologií a v tom smyslu, že chudoba je nepostradatelná.
Z mnoha zkušeností a zkoušek mu vyšly tváře – netváře čím dál skromnějších tvarů a barev. V těch malíř zachytil to, co se v něm samém odrazilo. Není to technická stavba, spekulativní věž, ale inspirovaný vhled do tajemství života z víry.
Poctivé a nepatetické učednictví u Nazaretského se osvědčuje jako věrohodné. Snad se časem ukáže i dalším, že to je přesně ta podoba evangelia, která teprve dává smysl všem těm tradičním pomůckám umění i náboženského kultu a zahání strašidla ideologie.
(Upraveno autorem Davidem Bartoněm podle jeho textů z Babylonu a www.pritomnost.cz )