Vernisáž Pavel Sojka: Je suis Žižkov – Maso&Půst
Do 29.2.2016 bude v obchodě a galerii Le Boudoir, Cimburkova 22, Praha 3, přístupná výstava fotografií Pavla Sojky: Je suis Žižkov – Maso&Půst.
Masopust (Vostatke, Fašank, morav. Voračky, Voráčí, Končiny, či karneval) je třídenní svátek, jakož i slavnostní období mezi Vánocemi a Postní dobou. Zatímco jeho počátek, který nastává po svátku Tří králů (6. ledna), má pevné datum, tak jeho konec je závislý na datu Velikonoc a končí tak v rozmezí od poloviny února do počátku března. Masopust vychází
především z římského náboženství, které s předjařím spojovalo vegetační a plodnostní božstva jako je Bakchus, jenž je bohem vína a nespoutaného veselí. Původně byl i bohem úrody a plodnosti.
Masopust představoval období hodování a veselí mezi dvěma postními dobami. Během něj probíhaly taneční zábavy, zabijačky a také svatby. Vrcholí posledním čtvrtkem tohoto období, zvaným Tučný čtvrtek, spojeným se zabijačkou a hostinou. Poslední tři dny, tedy masopustní neděle, pondělí a úterý jsou zvány končiny, ostatky, fašank či přímo masopust, se konají různé rituální úkony, průvod masek, scénické výstupy a končí taneční zábavou.
Název karneval je synonymem masopustu (z italského carnevale, vlastně „maso pryč“).
*
Po návratu z patnáctiletého pobytu v New Yorku jsem v polovině devadesátých let v Praze vnímal obrovský posun ke svobodě a všem jejím expresím a excesům v občanské společnosti.
Žižkovské masopusty byly jedním z mnoha způsobů, jak se to projevovalo. Můj první masopustní průvod jsem absolvoval v roce 1996 a zaznamenal ho, jak bylo tehdy mým dlouholetým zvykem, černobíle na filmový negativ. Masky i organizace byly nedokonalé, řekl bych až dadaisticky minimalistické, ale mezi účastníky panovala až partizánská nálada a kolem pobíhaly romské děti a tahaly je za kostýmy a pokřikovaly na ně. Žižkovská čtvrť se hlásila zpět o svá práva ve světovém svobodném prostoru.
V roce 2013 jsem se začátkem února opět k průvodu připojil. Leccos se za těch sedmnáct let změnilo. Se svojí žižkovskou střední v něm tentokrát šla moje sedmnáctiletá dcera a já fotil barevně na digitál. Průvod byl mnohem masivnější, barevnější, po všech stránkách propracovanější a výpravnější, ba i v jistém smyslu divočejší – ohně a hudba. I přihlížejících z oken a chodníků přibylo.
Změnil se i okolní svět a jelikož považuji události typu masopustní veselice za nezadatelné právo lidí v tomto kulturním prostoru, ve světle pařížských událostí, kdy se útočilo na základní svobody projevu a právo se shromažďovat a bavit, jsem se rozhodl název výstavy rozšířit o tu francouzskou větu a dodal bych: Ať žije Žižkov!
Pavel Sojka