Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Zdeněk Lorenz: Pod zemí / Under ground

končí 11. března / Galerie Výtoň / Malba

Do 11.3.2018 bude v Galerii Výtoň, Na Výtoni 2, Praha 2, přístupná zajímavá výstava dokumentující umělecké aktivity Zdeňka Lorenze (1958 – 2014). Všechny fotky z výstavy i vernisáže: Petr.

Galerie Výtoň ve spolupráci s Vinárnou Möller si vás u příležitosti oslav 60. výročí umělcova zrodu dovolují pozvat na výstavu in memoriam s názvem „Pod zemí / Under ground“. Ústředním tématem ryze surrealistické expozice bude osobnost Zdeňka Lorenze, jednoho z mnoha nadaných umělců, o které historie zavadila pohledem bez plnohodnotného docenění. Klasických oslavných výstav, snažících se o přesné vylíčení autorova života a tvorby, zde byly již spousty. V „Podzemí“ se naproti tomu střetnete s unikátní kolekcí snů, pocitů a emocí, navždy vtělených rukou umělce do jeho surrealistických děl. Každé plátno, objekt, skladba, film, báseň či román tedy představuje jakousi nepatrnou klíčovou dírku, skrze kterou můžeme návštěvník nahlédnout do tajemné umělcovy existence, široké veřejnosti dosud neznámé. Dohromady však tyto malé střípky rozproudí vaši fantazii takovým způsobem, že budete opouštět naše podzemní prostory s naprosto osobitou surrealistickou imaginací jeho života a doby… snad tak, jak by si sám mistr přál.

Každou druhou sobotu se pak můžete těšit na velkolepé události, mimo jiné:
– vystoupení kapely OZW
– literární večer u příležitosti slavnostního znovuvydání Smrtelného románu
– promítání krátkometrážního filmu Inkarnace, který na polském filmovém festivalu v roce 1988 obsadil první místo

Zdeněk Lorenz (* 27. ledna 1958, † 21. prosince 2014) byl talentovaný český surrealistický malíř a společenský kritik, zakladatel undergroundové hudební skupiny OZW, amatérský filmař a v neposlední řadě autor mnoha povídek, románů a básní, s životem přinejmenším stejně bohatým a tajuplným jako jeho umělecká tvorba. Na první pohled by se mohlo zdát, že se skrze provokativní tvorbu snažil především vzburcovat okolní společnost, probudit ji z letargie doby (ať již komunistické, nebo později materialistické, informačně-technologické a globalizační) a vzkřísit zájem o hlubší prožitky a hodnoty. Nebyl by to však Zdeněk Lorenz, aby pozorného konzumenta své produkce připravil o možnost odhalit hlubší úroveň díla a nahlédnout skrze ní do tajů umělcovy duše. Nejsou to tedy velké společensko-kritické myšlenky po vzoru mnohých obdivovaných předchůdců, které dělají umělcova díla fascinujícími, jako spíše unikátní způsob, jakým se mu podařilo (a je otázkou do jaké míry záměrně či podvědomě) zachytit v nich kus sebe sama. Autorovu důvěrnou zpověď tak provází výrazný vnitřní souboj. Na jedné straně můžeme pozorovat nutkavou touhu podělit se o jedinečné okamžiky, myšlenky, nálady, a sny, pramenící až z panické hrůzy z jejich pomíjivosti. Na straně druhé pak vnímáme potřebu ochránit své soukromí před těmi, kteří by nemuseli porozumět. Možná právě proto tak nakonec došlo k rozhodnutí odsunout vlastní radosti i strasti do pozadí svých uměleckých děl, nabírajících tak dvojpodobu vězení zadržujícího autorova tajemství i klíče k jejich odhalení, aby je následně sdílel především v úzkém kruhu nejbližších, u kterých snad nejvíce doufal v pochopení a myšlenkové souznění. Vážná povaha děl opatřená odlehčenou maskou ironie a sarkasmu tak nejen odráží dobu, ve které umělec vyrůstal, ale také charakteristické vlastnosti surrealismu a dadaistické hravosti, které mu v ní pomáhaly žít. Je tak až s podivem, jak krátce oslavoval dobu novou a jak špatně se s ní uměl vypořádat. Devadesátá léta totiž přinesla nejen množství velkých osobních milníků, ale také ztrát, které se silně promítly do jeho tvorby. Po velmi produktivní melancholické dekádě tak následovalo období rezignace a vlastní propadnutí toliko kritizované lhostejnosti a dobovým neřestem. Ačkoliv se Zdeněk na několik let umělecké tvorby vzdal, umění to odmítlo vzdát s ním a po delší krizi v jejich vztahu se dostavilo usmíření i nová inspirace. Pozornému obdivovateli však neunikne proměna v umělcově stylu, a to jak po stránce tématické, tak i technické. Zatímco technicky začíná být kladen větší důraz na klíčovou pointu díla než na její formu či prostředí, do kterého je zasazena, tématicky dochází k vytrácení až magického idealismu a postupnému nahrazení strohým realismem bez jakýchkoliv servítků. Prostorný byt na Janáčkově nábřeží vyměnil za základní prostředí bytu nad nuselskou Fidlovačkou, které lépe odpovídalo jeho přesvědčení o významu vnitřího nematerialistického prožitku. Zároveň také rapidně stoupá kvantita produkce, kterou často bez váhání věnuje svým přátelům. Mohlo se tedy do jisté míry jednat o určité procitnutí, během kterého si autor uvědomil zbytečnost stejně tak jako nezbytnost a jedinečnost svého uměleckého odkazu, a definitivně se tak rozhodl skrze něj do posledního hlesu vykřičet všem svůj hlasitý protest. Kromě odvěkého obdivu k ženám se s ním však ještě jedna neřest odmítla rozloučit. A tak láska k vínu, umocněná těžkým údělem umělcovy odloučenosti, ve věku padesáti šesti let předčasně ukončila jeho fascinující (big-)beatnickou pouť.

(ze stránek www.zdeneklorenz.cz)



Fotografie z výstavy