Vernisáž výstavy Urban Skanzen

Do 3.8.2018 bude v Clam-Gallasově paláci, Husova 20, Praha 1, přístupná zajímavá skupinová výstava Urban Skanzen.

Zúčastněni umělci: Jan Pfeiffer, David Možný, Daniela Baráčková, Daniel Tollady a ateliér Intermedií FAVU VUT pod vedením Pavla Sterce
Kurátorka výstavy: Elis Unique
Architekt výstavy: Miloš Marek

Text kurátorky Elis Unique k výstavě:

V názvu výstavy jsem použila pojem skanzen, kterým byla původně označována muzea pod otevřeným nebem. V daném slovním spojení však vypovídá o daleko citlivějším a přitom pejorativním označení atraktivních historických částí měst, která byla nadměrným přílivem turistů zbavena autentického života a přeměněna na inscenované kulisy pro návštěvníky. Je to „neviditelná všemohoucí ruka“ volného trhu, která diriguje vystěhovávání rezidentů a mizení místních obchůdků, které jsou nahrazeny projekty luxusní spotřeby a řadou obchodů se suvenýry, lačnícími po kýči zfalšované tradiční tvorby. Tento fenomén nezbytně vede k proměně funkce těchto městských lokalit, z nichž se stávají prvoplánové atrakce připomínající pouťový provoz.
V zájmu prezentace a maximálního komerčního využití v rámci cestovního ruchu se z některých kulturních památekdíky přehnané a někdy až nesmyslné ochraně stávají mumifikované „idoly“, zatímco jiná unikátní díla architektury a objekty ležící mimo turistické oblasti, jsou bez sebemenšího váhání odsouzena městskými úředníky k demolici.
Hlubší vhled do problematiky vlivu cestovního ruchu na městskou krajinu přináší Boris Groys ve své eseji Město v éře turistické reprodukce, kde dospívá k závěru, že zatímco romantická turistika v 19. století přispívala k monumentalizaci města – pohled procházejícího turisty transformoval „dočasnost na trvalost, prchavost do nadčasovosti, efemérnost do monumentality“, v postromantické éře již necestují jednotlivci. Místo toho nyní opouštějí místa svého původu a kočují po celém světě nejen jednotliví lidé, ale i věci všeho druhu, znaky a obrazy odvozené od místních kultur. Redundantní architektonické a umělecké styly, politické předsudky, náboženské mýty a tradiční zvyky již nejsou nadále určeny k tomu, aby byly překračovány ve jménu univerzality, ale aby byly turisticky reprodukovány a šířeny na celém světě.
Ačkoli svobodné nomádství vnímáme jako základní civilizační hodnotu, jako způsob, jak si lidé osvojují vztah ke kultuře a tradicím různých civilizací, cestovní ruch, jenž objevoval kulturní rozdíly a lokální identity, jehož podstatou bylo hledání estetických zážitků, se mezitím přesunul na novou úroveň. Současná podoba globálního cestovně-zábavního průmyslu přepisuje vztah mezi městským ou-topos a světovou topografií. Dochází k paradoxní petrifikaci lokálních kultur a identit vedoucí k jejich homogenizaci – města se tak sobě navzájem čím dál více podobají. Jedním z důsledků takového procesu je, že skutečné diference nevznikají mezi jednotlivými městy, ale uvnitř nich. Dochází ke gentrifikaci, vytváření městských center a periferií, turistických a kulturních čtvrtí, bujení kulturních „průmyslů“, ruku v ruce s proliferací vyloučených lokalit a privatizací veřejného prostoru.