Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž výstavy Střed v pohybu

končí 17. listopadu / Galerie u Betlémské kaple / Instalace

Do 17.11.2019 bude v Galerii u Betlémské kaple, Betlémské náměstí 8, Praha 1, přístupná velmi zajímavá výstava Střed v pohybu.

Vystavují: Bronislava Bakule Malá, Pavel Hošek,  Monika Immrová, Jakub Lipavský a Karel Přáda.

Kurátor: Iva Mladičová

Text kurátorky k výstavě:

Soubor prací pěti vybraných autorů zviditelňuje tvůrčí principy, jež primárně nevycházejí z momentální společenské aktuálnosti konkrétních vnějších témat, ale sledují podnětnost prostoru obecnějšího charakteru. Vypovídají o schopnosti artikulovat tvůrčí otevřenost vstříc konstantám bytí.

BRONISLAVU BAKULE MALOU dlouhodobě inspiruje téma zákonitostí a uspořádání prvků v živých systémech, kde je důležitým rozměrem světlo. Zatímco v jejích raných pracích je přítomno „oživování“ racionálně predefinovaného systému, později se opakovaně zabývá zviditelňováním přehledných struktur v živě proměnných celcích. V souboru čtvercových skleněných vrstvených ploch s bodovými rastry (2005) zakládá výtvarný účinek na prostorovém působení vzájemných odrazů, přidává i plochy zrcadlové a zajímají ji možnosti nepřímého působení barev. V nejnovějších reliéfních pracích (2019) výtvarně přepisuje pozorování vodní hladiny. Nejprve prostřednictvím horizontál a struktury přiznávající techniku stucco lustro, později záznam konkrétního prožitku převádí do čistě abstraktní kompozice, přičemž účinek plasticity reliéfních povrchů je podmíněn přirozeným rozptýleným světlem. Ze stylizace formy je patrná autorčina intenzivní zkušenost s grafickými technikami. Svět se intuitivně jeví jako uspořádaný celek, geometrie ale není pevně danou a neměnnou součástí přírodních zákonů. Práce Bronislavy Bakule Malé se dotýká vztahu fenomenálního a exaktního, současně podává zprávu o vědomí harmonické vzájemnosti v živém celku.

Práce PAVLA HOŠKA vypovídají o tvůrčím pohybu mezi principem geometrie a inspirací náhodně nalezeným prvkem či prostředím. Z tohoto pohledu byl pro autora důležitý rok 2000, kdy na pražském Břevnově narazil na rozpadající se dřevěné domky. V místě nacházel zvláštní objektové situace, bezprostředně je zaznamenával fotografií. Původní sochařskou práci s modelem dočasně opustil, z potřeby oprostit se ze svázanosti detailních kvalit modelu a jejich nemožného následného převodu do zamýšleného měřítka. Začala jej inspirovat náhoda. Reflexe obyčejných prostorových a materiálových situací, jež se v paměti ukládají a transformují. Téma prostoru je pro Pavla Hoška dlouhodobě zásadní. Zajímá jej „vymezování prostoru, zachycení fyzického pocitu z pohybu, reakce na prostor“, proměna a improvizace. O svých nástěnných objektech hovoří jako o prostorových kresbách, jež mají „evokovat vnitřní fyzickou zkušenost pohybu, pocit z pohybu, dotek, odraz.“ Pokouší se „vytvářet pocit koncentrace a uvolnění, nadnesení, splynutí prostoru vnitřního a vnějšího. / Vše je otevřené.“ (PV, 2006) Jeho objekty působí jako zhmotněné postřehy z míst, jež často pozornost prvního plánu opomíjí.

MONIKA IMMROVÁ svými sochami a reliéfy oživuje prostorové a světlené danosti místa – vždy ji zajímala architektura –, je také ale autorkou řady grafických a slepotiskových souborů. Ke svým inspiračním zdrojům lapidárně zmiňuje: „Vztahuji se k věcem, s nimiž mám osobní zkušenost, které dobře znám, o kterých přemýšlím. Jednoduchá, jasná řeč je pro mě hodnotou.“ (MI, 2018) Elementární geometrizované linie a tvary, význam plasticity, zájem o tradiční sochařské materiály, vzájemnost lidských proporcí a architektonických zákonitostí jsou základní parametry jejího přístupu. Dosavadní dílo Moniky Immrové je rozsáhlé, současně pestré i uměřené, v nitru jeho celku je přítomna řada podnětných vzájemností. Spatřujeme, jak se jemné zacházení se světlem v papírových slepotiscích obdobně odvíjí v rozměrných kartonových reliéfech, jejichž kompozice vystupujících linií současně vnímáme v grafikách. Zacházení s plasticitou v sochařském formátu inspirované lidskou figurou tušíme i v grafických plochách plasticky se vynořujících ze základu. Spontánní otevřenost nejranějších reliéfních prací se svým působením propojuje s živostí liniových kompozic a povrchových struktur sádrových reliéfů z nedávné doby. V celku autorčina díla je přítomna živá vztahovost, jež současně pojí i výrazové prvky v každé její jednotlivé práci.

JAKUB LIPAVSKÝ si v ideálním případě představuje své sochy, objekty a obrazy umístěné v žitém prostoru, tedy mimo galerii. Jako ideální také považuje stav, kdy socha není ani ilustrací, ani momentkou. Je interpretací. Vyvolává pocit. Je pravdivá a zcela autonomní. Svou představu o soše autor formuluje velmi výstižně: „Účel sochy je záležitostí ducha. Pracuje s lidským vnímáním a vědomím. Nemá meze, nelze ho definovat. Nejsou pro něj podstatné žádné hranice a kategorie.“ (JL, 2017) Jakub Lipavský vytvořil roku 2017 společně s Pavlem Hoškem instalaci nazvanou Pomezí vědomí, se záměrem sestavit smysluplný celek z těch prací, které zatím zůstaly v „nehotovém“ stavu. Výsledek byl pro něho živě podnětný. Na současné výstavě se tak můžeme setkat s nástěnným objektem, jenž byl vytvořen na základě této konfrontace. Častými inspiračními podněty jsou pro Jakuba Lipavského krajina a sakrální prostor. Pracuje se světlem, znovuustavuje tvar, moment inspirace zprostředkovává inteligentní nedoslovnou formou. Jeho práce vedou diváka k vědomí podstatného, bytostného, jsoucího.

Také KAREL PŘÁDA nalézá obvykle výchozí inspiraci v přírodní krajině. V jeho reliéfech a objektech se prolíná sochařský výraz s malířským. Často pracuje s hravou variabilitou prvku v rámci jasně vymezeného formátu. Princip hry se stal ve výtvarném umění aktuálním tématem především v šedesátých letech 20. století, a to v rámci neokonstruktivistických tendencí. Obecně jde ale o fenomén, který je odnepaměti samozřejmou součástí lidského kulturního prostoru. Specifikum Přádovy tematizace tohoto principu spočívá v práci s barvou. Hledá její možnosti spoluvytvářet prostor objektu, navozuje dojem pohybu barev, neboť „Prostor umožňuje dát prostor barvě.“ (KP, 2019) Autor potvrzuje i zájem o experimentování s výtvarnou technikou, momentálně s keramikou. Jeho obecný umělecký záměr spočívá především ve zprostředkování života v harmonii s pozitivními silami přírody. V raných objektech se formou odkazoval k inspirativním pracím Cy Twomblyho, k jeho snahám dotknout se původní síly archetypu tvoření.

Pro umělecké výrazy uvedených autorů je společná přítomnost jistého elementarismu. Ať již v nalézání koncentrovaného syntetického tvaru, zviditelňování podpovrchových fenoménů, nebo propojování polaritních stavů. Přítomnost jasného záměru ve  složitém, integrovaném, mnohovrstevném a dynamickém systému skutečnosti. Singularita. Střed v pohybu.



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž výstavy Střed v pohybu