Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž výstavy Poločas rozpadu (festival Povaleč)

Do 21.12.2017 bude ve výstavních prostorách projektu Hybernská 4, Praha,1,  přístupná zajímavá skupinová výstava Poločas rozpadu. Otevřeno: po-pá 10-19 / so-ne 14-19.

Vystavující umělci: Mariantonietta Bagliato, András Cséfalvay, Romana Drdová, Barbora Fastrová, Václav Girsa, Pavel Havrda, Juliana Höschlová, Tomáš Hrůza, Markéta Jáchimová, Deana Kolenčíková, Kristina Láníková, Ivo Louda, Pavel Matela, Milan Mikuláštík, Michal Panoch, Eliška Perglerová, Veronika Přistoupilová, Vendula Radostová, Verge, Vladimír Turner, Martin Zvěřina

Kurátorka: Tereza Špinková
Produkce / instalace: Šimon Janíček, Tomáš Vondráček

Letohrádek v zámeckém parku ve Valči během festivalu Povaleč v srpnu tohoto roku hostil – už poněkolikáté – výstavu současného umění. V letošním roce byla zaměřena na možnou budoucnost a zamyšlení nad tím, jaký by mohl svět být, kdyby z něj najednou zcela vymizela lidská existence. Pro konečnou podobu výstavy byl důležitý i samotný prostor letohrádku, jeho obrysy splývající s okolní zahradou, rozpadající se struktura omítky i místnosti uvnitř a jeho celkově romantické vzezření. Výstava je po půl roce s obměnami přenesena do prostoru odlišného – do galerie v Kampusu Hybernská v centru Prahy.

Základní myšlenka o extinkci lidského bytí zůstává stejná jako u letní výstavy: samotný proces a důvod vymizení lidí není pro tuto výstavu důležitý, zaměření je především na to, jakou podobu by mohl svět nabýt bez nás. Vyvstalé otázky zůstávají podobné jako u výstavy letní, v centru města ovšem dostávají jiné, možná přímočařeji katastrofičtější kontury – není zde uklidňující element přírody, šumění stromů a naděje, že příroda si nějak poradí. Směřují více k lidskému pokolení a v poněkud industriálním prostoru rezonují s odlišnou silou. Co by se stalo s městy? Jak rychle by se rozpadly budovy, které jsme postavili? Jaké klima bychom planetě zanechali? Stala by se ze Země jedna velká skládka nerozložitelných věcí? A co naše historie, naše civilizace a kultura, zbyla by po ní nějaká stopa? Na jak dlouho a jaká? Příroda vstupuje do jinak dlouho opuštěných místností jakoby zdálky, přesto převládá tušení o její moci ovládnout vše, co jí bude vydané napospas bez každodenní lidské údržby.

Poločas rozpadu je termín převzatý z jaderné fyziky, kde se ovšem správněji používá termín poločas přeměny. Tato ambivalence rozpad versus přeměna je pro výstavu inspirací, stejně tak jako anglický termín Half-life. Rozpad či rozklad tedy neznamená, že existence čehokoliv musí nutně zmizet zcela beze stopy jako bájná Atlantida. Už v průběhu rozpadu či mizení se veškeré naše výtvory a naše bytí mění v něco jiného, co obsahuje pozměněnou informaci. Budoucnost je viděna pohledem z určité části optimistickým a tíha přemýšlení o zániku člověka je odlehčena směřováním k jiné, další existenci věcí a života, vycházejícího z rozpadu a následné proměny.

 



Fotografie z výstavy