Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž výstavy Blackout v Altamiře

11. 4.-10. 6. / Galerie Pro Arte / Malba

Do 10.6.2016 bude v galerii Pro arte ve Vratislavském paláci, Tržiště 13, Praha 1 – Malá Strana, přístupná zajímavá a krásná výstava Blackout v Altamiře. Pozor, výstava je přístupná jen pro vážné zájemce a po předchozím objednání.

Od 12. dubna do 10. června představí Galerie Pro arte ve Vratislavském paláci v Praze další část svého portfolia. Tentokrát to bude výběr z českého poválečného umění od roku 1945 do roku 1989, tedy povýtce z doby komunismu. Altamirou se tu rozumí chrám umění a blackoutem ta naštěstí nevyhnutelně dočasná doba temna, která v něm panovala. Jako kontrapunkt se v něm zrodila díla umělců, kteří se této tmě buď vymkli útěkem, nebo se v ní naučili žít s rozšířenými zornicemi. Mimořádně cenná díla z této doby tvoří nejdynamičtěji se rozvíjející část portfolia Pro arte. Vystavena budou díla Josefa Šímy, Bohuslava Reynka, Toyen, Kamila Lhotáka, Václava Boštíka, Jiřího Koláře, Jana Křížka, Mikuláše Medka, Jana Švankmajera a dalších, i méně známých autorů.

České výtvarné umění se po zkázonosných událostech druhé světové války ocitlo v roce 1945 v novém společenském kontextu, ve kterém dominovaly i nové estetické a sociální kategorie definující roli umění ve společnosti. Z Altamiry umění se nestala, jak si někteří ideologové představovali, Platónova jeskyně báječných idejí, ale poměrně temný prostor. Zdálo se sice, že předválečná i válečná zkušenost, při které se umělci v celé Evropě semkli v avantgardním šiku proti nepřátelům moderního umění a života jako takového, přeroste v novou, světlou a společnou uměleckou praxi. V rámci její teorie mělo umění stát otevřeně na straně pokrokových vizí a proudů a mělo nejen podporovat či ilustrovat společenské změny, ale dokonce je i spoluvytvářet a předjímat.

Po přežité válce bylo ovšem české umění svedeno pouze k degenerované podobě této teze, a sice k socialistickému realismu sovětského typu, který se od roku 1948 stal v komunistickém Československu oficiální estetickou doktrínou a v podstatě beze změn jí zůstal nejméně následujících deset let. Jiné umělecké směřování v té době nebylo tolerováno. Zanikla nejen většina předválečných a válečných směrů a spolků, ale i časopisy, soukromé galerie a předválečné kontakty do Evropy. Oficiální výtvarná tvorba se provincionalizovala, neoficiální dostala v podstatě soukromý charakter, což vedlo postupně až k takovému jejímu zosobnění, že rezignovala (logicky) nejen na svou politickou, ale dokonce i na svou společenskou funkci. Zůstala estetika. To paradoxně vedlo časem k tomu, že se i zcela apolitické a sebevíc abstraktní výtvarné projevy libovolného umělce stávaly výsostně politickou manifestací jeho uměleckého i politického vzdoru se zcela konkrétním výstupem – zákazem výstav.

Tento stav trval (s malou výjimkou posledních pěti let československých sixties) až do roku 1989. Každý umělec se vypořádával s tímto politickým temnem různě. Někteří se v temném schizofrenním prostoru orientovat nechtěli a v jasnozřivém vidění ho opustili včas (jako například Toyen nebo Jan Křížek v roce 1947). Jiní se v něm pokoušeli pohybovat, ale když viděli, že je to marné, emigrovali také (jako Jiří Hejna či Jan Koblasa v 60. či Jiří Kolář v 70. letech). Nebo se vymkli temnému světu tím, že se uchýlili do podsvětí (jako Josef Šíma). Nebo zůstali, ale zabydleli se tu v zákoutí vyděděnců (jako Mikuláš Medek). Nebo zůstali, protože to bylo jejich údělem (jako Bohuslav Reynek). Anebo zůstali, protože se obrátili dovnitř své hlavy (jako Jan Švankmajer). Nebo se v představách navraceli do skutečné Altamiry a odtud dál až ke Stvoření světa (jako Václav Boštík).

Těmito různými cestami dospělo roku 1989 české poválečné umění až ke kýženému východu z temnot. Nastalo oslnění. Vidíme nadále s přimhouřenýma očima, neostře. Možná proto, že umění tu stále a asi neopodstatněně chápeme jako přednostně estetický produkt. Vracíme se tak mimoděk k diskusi, která byla u nás aktuální už před vypuknutím druhé světové války. Tu bohužel nepřežil nejtalentovanější zastánce opačného názoru – Josef Čapek. Ten pokládal štětec a pero za přednostně společenskou zbraň – nejen proti silám, jež nás, věčně a znovu, uvrhávají do temnot, ale také proti okázalé nadřazenosti umění nad životem, formy nad obsahem a umělecké přetvářky nad sporadicky se zjevující pravdou.

INVESTIČNÍ FOND PRO ARTE vyhledává, objevuje a lidem se zájmem o umění zprostředkovává umělecká díla autorů, kteří svým životem i tvorbou, totiž obsahem i formou své existence, dokázali najít v umění smysl nejen pro bytí svoje, ale i pro bytí společnosti. Jsou to, mimo jiné, umělci této naší výstavy. Příklad Altamiry je pro ně, pravda, trochu archaizující. Ale jejich předchůdce pravěký altamirský umělec svým obrazům, o tom nemůže být pochyb, skutečně věřil. A zdá se, protože se dochovaly bez újmy až do našich dnů, že jim věřili i jeho diváci, jeho pravěcí klienti, první milovníci umění! A zřejmě oprávněně, protože jejich potomci žijí dodnes.

(Text Pavla Chalupy do připravovaného katalogu výstavy)



Fotografie z výstavy

×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž výstavy Blackout v Altamiře