Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž velké výstavy Róna 1997–2017

Do 29.10.2017 bude v Domě U Kamenného zvonu GhmP, Staroměstské nám. 13, Praha 1, přístupná krásná, rozsáhlá a zajímavá výstava Róna 1997–2017. Část fotografií kromě mě a Petra i fotograf Petr Novotný.

Text Olgy Malé k výstavě:

Do povědomí širší kulturní veřejnosti vstoupil Jaroslav Róna jako spoluzakladatel nejvýznamnějšího uměleckého sdružení generace osmdesátých let, skupiny Tvrdohlavých. Již v jejím rámci se profiloval jako výrazná originální osobnost vymykající se dobově aktuálním trendům, což přesvědčivě doložila i jeho první velká samostatná výstava, kterou v roce 1997 uspořádala Galerie hlavního města Prahy v Domě U Kamenného zvonu. Dnes – po dvaceti letech – se ve stejném výstavním prostoru k Rónově tvorbě vracíme. Nová výstava, jež časově navazuje na díla z roku 1997, zahrnuje sochařské a malířské práce z posledních dvaceti let. Prostřednictvím videoinstalací přibližuje také autorovy monumentální realizace do veřejného prostoru (jezdecká socha Odvahy – Jošta Lucemburského v Brně, 2015; Pomník Franze Kafky v Praze, 2003). Výstava, jež se koná v roce Rónových šedesátých narozenin, se zaměřuje především na prezentaci prací vzniklých v uvedeném období, avšak zároveň se snaží představit umělcovu tvorbu v určité vizuální a vnitřně polarizované celistvosti. Instalace zahrnuje plastiky vyjadřující kontinuitu s Rónovým charakteristickým „mýtizujícím“ či „archetypálním“ stylem (Tvor II, 1996; Nosorožec, 2016), avšak také sochy z posledních let, jež charakterizuje střídmější abstrahovanější stylizace tvaru (Hvězdář, 2014; Plochý muž, 2016). Od počátku své umělecké dráhy byl Róna považován především za malíře. Ke změně dochází v období 1992–1994, kdy takřka přestal malovat a zaměřil se na sochařskou práci. Vedle plastik znázorňujících válečné objekty (Průzkumná loď, 1996; Sklad bomb, 1996) začal vytvářet tzv. „architektony“. Jde o nevelké plastiky vázané k městům a místům, inspirované stavbami labyrintů, pevností a různých rituálních staveb, jež vzhledem připomínají archeologické nálezy a evokují svět starověkých a předhistorických kultur (Rituální stavba, 1992; Aréna 1996). Lze je chápat jako „vzpomínky na budoucnost“ odkazující k místům katastrofických dějů minulých, ale možná i nadcházejících. Tematicky souvisí s obrazy apokalyptických vizí zničení měst a celých civilizací (Opuštěné město, 2009; Město beze jména, 2008). Po roce 2000 je motiv zkázy realizován ve dvou odlišných podobách: první pojímá Apokalypsu v mysticky náboženském duchu (ztělesnění zla satana se objevuje v obrazech Osud města a On vstoupil do ulic z roku 2008 stejně jako v soše Stojícího čerta, 2009) a kontrastuje s druhou civilnější, ale o nic méně děsivou „orwellovskou“ technicistní verzí (obrazy Velká spalovna, 2008; Ingoty, 2014). V Rónově sochařském díle vrcholí téma moderní Apokalypsy v působivých „industriálních“ plastikách z letošního a minulého roku (Továrna, 2017; Archiv, 2017; Ministerstvo, 2016), kde se prolíná s kafkovskými traumaty ze ztráty smyslu věcí a absurdity světa. Vedle sochařských prací navazujících na architektony se v umělcově tvorbě takřka paralelně prosazuje linie figurální. Již na počátku devadesátých let autor vytvořil Podobenství s labutí (1992) a o rok později Podobenství s lebkou. Obě plastiky charakterizuje dvojdomé pojetí plastických objemů a je příznačné i pro další práce jako David a Goliáš (2006), návrh pomníku Sigmunda Freuda (2006) i dvě starší nefigurální kompozice Tvor II (1996) a Sépie (1998). Rónovým vrcholným sochařským dílem je Pomník Franze Kafky v Praze (2003) inspirovaný scénou ze spisovatelovy novely Popis jednoho zápasu sestávající ze dvou mužských postav, nesoucí a nesené. Sochaři se zde podařilo vytvořit pomník přesně vyvážených hmot, který není „zapomníkem“. Ve zdařilé syntéze propojil nadčasové sochařské pojetí s ozvláštňujícími momenty a vytvořil působivý celek poutající pozornost zahraničních návštěvníků i Pražanů. Z prací vznikajících v tomto století se vyčleňují dva tematicky vyhraněné okruhy: první se vztahuje k fantaskní exotice (plastika Africký plavec z roku 2011 a obraz Srdce temnoty z roku 2012) a druhý zahrnuje soubor sci-fi plastik významově rezonujících s orwellovskými motivy (Vertikální robot, 2013; Ge – muž, 2012; Ge – pes, 2012). Novou polohu v autorově tvorbě představují malířské metafyzické postapokalyptické kompozice. Některé nepůsobí na první pohled dramatickým, ale spíše nostalgickým dojmem, za zdánlivou idylou a dětskými motivy se však objevují zlověstné signály; kupříkladu postavy obrazu Dvě děti na procházce (2016) jsou zachyceny s plynovými maskami na hlavách. Vnitřní kontinuitou Rónovy tvorby je vyrovnávání se s fenoménem zla. Autor se sám se svými postoji řadí k poválečné generaci umělců, kteří reflektovali předcházející tragickou dobu, a ve svých malířských počátcích se cítil spřízněn s umělci italské transavantgardy a německých Neue Wilde. Téma smrti, zániku a nekončícího zla prostupuje Rónovy práce jako červená nit a je spjato s esenciálními dilematy víry, které umělec vnímá pesimisticky: „Na zeměkouli převládá zlo, Bůh, jak si ho představuji já, zlo ani nevnímá.“ Současně je v umělcově tvorbě konstantně přítomen pozitivnější protipól. Představují jej kupříkladu malířské kompozice vyjadřující potěšení ze hry barev a tvarů, nebo téma vítězství dobra nad zlem ztělesněné monumentální postavou Rytíře s drakem (1995).

Olga Malá



Fotografie z výstavy