Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž velké výstavy Róna 1997–2017

Do 31.12.2017 bude v Domě U Kamenného zvonu GhmP, Staroměstské nám. 13, Praha 1, přístupná krásná, rozsáhlá a zajímavá výstava Róna 1997–2017. Část fotografií kromě mě a Petra i fotograf Petr Novotný.

Text Olgy Malé k výstavě:

Do povědomí širší kulturní veřejnosti vstoupil Jaroslav Róna jako spoluzakladatel nejvýznamnějšího uměleckého sdružení generace osmdesátých let, skupiny Tvrdohlavých. Již v jejím rámci se profiloval jako výrazná originální osobnost vymykající se dobově aktuálním trendům, což přesvědčivě doložila i jeho první velká samostatná výstava, kterou v roce 1997 uspořádala Galerie hlavního města Prahy v Domě U Kamenného zvonu. Dnes – po dvaceti letech – se ve stejném výstavním prostoru k Rónově tvorbě vracíme. Nová výstava, jež časově navazuje na díla z roku 1997, zahrnuje sochařské a malířské práce z posledních dvaceti let. Prostřednictvím videoinstalací přibližuje také autorovy monumentální realizace do veřejného prostoru (jezdecká socha Odvahy – Jošta Lucemburského v Brně, 2015; Pomník Franze Kafky v Praze, 2003). Výstava, jež se koná v roce Rónových šedesátých narozenin, se zaměřuje především na prezentaci prací vzniklých v uvedeném období, avšak zároveň se snaží představit umělcovu tvorbu v určité vizuální a vnitřně polarizované celistvosti. Instalace zahrnuje plastiky vyjadřující kontinuitu s Rónovým charakteristickým „mýtizujícím“ či „archetypálním“ stylem (Tvor II, 1996; Nosorožec, 2016), avšak také sochy z posledních let, jež charakterizuje střídmější abstrahovanější stylizace tvaru (Hvězdář, 2014; Plochý muž, 2016). Od počátku své umělecké dráhy byl Róna považován především za malíře. Ke změně dochází v období 1992–1994, kdy takřka přestal malovat a zaměřil se na sochařskou práci. Vedle plastik znázorňujících válečné objekty (Průzkumná loď, 1996; Sklad bomb, 1996) začal vytvářet tzv. „architektony“. Jde o nevelké plastiky vázané k městům a místům, inspirované stavbami labyrintů, pevností a různých rituálních staveb, jež vzhledem připomínají archeologické nálezy a evokují svět starověkých a předhistorických kultur (Rituální stavba, 1992; Aréna 1996). Lze je chápat jako „vzpomínky na budoucnost“ odkazující k místům katastrofických dějů minulých, ale možná i nadcházejících. Tematicky souvisí s obrazy apokalyptických vizí zničení měst a celých civilizací (Opuštěné město, 2009; Město beze jména, 2008). Po roce 2000 je motiv zkázy realizován ve dvou odlišných podobách: první pojímá Apokalypsu v mysticky náboženském duchu (ztělesnění zla satana se objevuje v obrazech Osud města a On vstoupil do ulic z roku 2008 stejně jako v soše Stojícího čerta, 2009) a kontrastuje s druhou civilnější, ale o nic méně děsivou „orwellovskou“ technicistní verzí (obrazy Velká spalovna, 2008; Ingoty, 2014). V Rónově sochařském díle vrcholí téma moderní Apokalypsy v působivých „industriálních“ plastikách z letošního a minulého roku (Továrna, 2017; Archiv, 2017; Ministerstvo, 2016), kde se prolíná s kafkovskými traumaty ze ztráty smyslu věcí a absurdity světa. Vedle sochařských prací navazujících na architektony se v umělcově tvorbě takřka paralelně prosazuje linie figurální. Již na počátku devadesátých let autor vytvořil Podobenství s labutí (1992) a o rok později Podobenství s lebkou. Obě plastiky charakterizuje dvojdomé pojetí plastických objemů a je příznačné i pro další práce jako David a Goliáš (2006), návrh pomníku Sigmunda Freuda (2006) i dvě starší nefigurální kompozice Tvor II (1996) a Sépie (1998). Rónovým vrcholným sochařským dílem je Pomník Franze Kafky v Praze (2003) inspirovaný scénou ze spisovatelovy novely Popis jednoho zápasu sestávající ze dvou mužských postav, nesoucí a nesené. Sochaři se zde podařilo vytvořit pomník přesně vyvážených hmot, který není „zapomníkem“. Ve zdařilé syntéze propojil nadčasové sochařské pojetí s ozvláštňujícími momenty a vytvořil působivý celek poutající pozornost zahraničních návštěvníků i Pražanů. Z prací vznikajících v tomto století se vyčleňují dva tematicky vyhraněné okruhy: první se vztahuje k fantaskní exotice (plastika Africký plavec z roku 2011 a obraz Srdce temnoty z roku 2012) a druhý zahrnuje soubor sci-fi plastik významově rezonujících s orwellovskými motivy (Vertikální robot, 2013; Ge – muž, 2012; Ge – pes, 2012). Novou polohu v autorově tvorbě představují malířské metafyzické postapokalyptické kompozice. Některé nepůsobí na první pohled dramatickým, ale spíše nostalgickým dojmem, za zdánlivou idylou a dětskými motivy se však objevují zlověstné signály; kupříkladu postavy obrazu Dvě děti na procházce (2016) jsou zachyceny s plynovými maskami na hlavách. Vnitřní kontinuitou Rónovy tvorby je vyrovnávání se s fenoménem zla. Autor se sám se svými postoji řadí k poválečné generaci umělců, kteří reflektovali předcházející tragickou dobu, a ve svých malířských počátcích se cítil spřízněn s umělci italské transavantgardy a německých Neue Wilde. Téma smrti, zániku a nekončícího zla prostupuje Rónovy práce jako červená nit a je spjato s esenciálními dilematy víry, které umělec vnímá pesimisticky: „Na zeměkouli převládá zlo, Bůh, jak si ho představuji já, zlo ani nevnímá.“ Současně je v umělcově tvorbě konstantně přítomen pozitivnější protipól. Představují jej kupříkladu malířské kompozice vyjadřující potěšení ze hry barev a tvarů, nebo téma vítězství dobra nad zlem ztělesněné monumentální postavou Rytíře s drakem (1995).

Olga Malá



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž velké výstavy Róna 1997–2017