Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž velké fotografické výstavy 1989

Do 16.2.2020 bude ve Veletržním paláci Národní Galerie, Dukelských hrdinů 47, Praha 7, ve 2.patře přístupná velmi zajímavá a rozsáhlá výstava 1989.

Jak byl ve fotografii reflektován rok 1989? Výstava vznikla u příležitosti 30. výročí Sametové revoluce a v rámci projektu Havel na Hrad! Ale rok 1989 byl výjimečný nejen s ohledem na politické události, ale také pro médium, které tyto události intenzívně zaznamenávalo, tedy fotografii. Několika výstavami a publikacemi bylo tehdy připomínáno 150leté výročí oficiálního vyhlášení vynálezu fotografie. Aniž by to autoři pravděpodobně tušili, byl to pro ně poslední rok činnosti v obvyklém institucionálním rámci, na který byli po léta zvyklí. Řadě z nich se po převratu radikálně změnil život.

Magnetismus 30. výročí Sametové revoluce nás vedl k přípravě výstavy, která by tuto důležitou událost připomenula. Jejím cílem bylo z odstupu tří desetiletí kriticky zhodnotit kondici české fotografie ve výročním roce 1989. Důraz byl kladen na výrazné fotografické projekty a dlouhodobé přístupy. V mnoha případech jsme ve spolupráci s autory prošli jejich archivy a pokusili se vybrat ty nejvýraznější fotografie, které obstojí i s odstupem tří desetiletí, jsou srozumitelné i v dnešním kontextu a pro generace, které dobu bezprostředně nezažily.

Politické události roku 1989 zastihly českou fotografii v neobyčejně dobré kondici. Především dokumentární přístupy měly v 80. letech mimořádné postavení. Byly alternativou, jak si v neradostné politické situaci uchránit čistotu vlastní existence a vymezit vůči oficiální propagandě. Přirozenou součástí takového projevu byl vzdor a nonkonformita, ale také nepřízeň mocných. Přesto řada autorů fotografovala symboly režimu (Lubomír Kotek), výkladní skříně vypovídající o tehdejší neutěšené hospodářské i politické situaci (Iren Stehli), kriticky reflektovali oficiální svátky (Vladimír Birgus, Josef Moucha), zaznamenávali aktivity undergroundu (Bohdan Holomíček, Jaroslav Prokop), fotografovali společenský rozpad společnosti a prostředí na malém městě (Gustav Aulehla, Jaroslav Bárta) nebo vesnici (Jindřich Štreit).

Státem ovládanou televizí byla revoluce zaznamenávána zpočátku liknavě, až tlak zaměstnanců vedl k objektivnějšímu zpravodajství, proto vizualitu sametové revoluce od počátku zachytili především fotografové. Fotografovali jak demonstraci na Škroupově náměstí v Praze v roce 1988 události kolem Palachova týdne, výročí srpnové okupace nebo demonstraci na 28. října (Karel Bucháček, Lubomír Kotek), tak i demonstrace 17. listopadu na Albertově a Národní třídě a následné aktivity Sametové revoluce (Radovan Boček, Karel Bucháček, Karel Cudlín, Jan Jindra, Roman Sejkot, Pavel Štecha).

Výstava o roku 1989 nevypovídá jen o tehdejších událostech. Fotografie vždy vypovídají také o sobě. Snažili jsme se ale mimo jiné prozkoumat další strategie, které se s dobovou momentkou rozchází. Záběry z revoluce proto na výstavě provází fotografie, které vznikly rovněž v průběhu roku 1989, ale autoři v nich reflektovali každodenní život a společenské problémy. Miroslav Machotka využil principy momentky mimo obvyklou oblast dokumentární fotografie, pro vyhledávání ekvivalentů, které může v některých případech nést i odkazy na společnost a dobu. Jiří Hanke tematizoval princip deníku při pravidelném fotografování z okna bytu, fotografie Libuše Jarcovjákové jsou syrovým deníkem v duchu snapshotové estetiky, když zachycovala své bezprostřední okolí, mejdany a nečekaná setkání cestou noční Prahou. Trojice Ivan Lutterer, Jan Malý a Jiří Poláček vytvářela portréty „českého člověka“ v improvizovaném ateliéru. V roce 1989 zachytili také tváře demonstrantů. Jaroslav Bárta si poprvé v roce 1988 vyzkoušel metodu komparace starých a nových pohledů na lidská sídla na příkladu sudetského města Česká Lípa.

V tradicionalisticky laděných portrétech připomněl Pavel Hečko v atmosféře konce 80. let českou rodovou šlechtu. K tradicionalismu se programově hlásili také členové Bratrstva, kteří na scénu výrazně vystoupili na konci 80. let a přirozeně do jednoho celku propojovali malířství, fotografii a hudbu. Každodenno konce normalizace mimoděčně ve svých konceptuálně laděných projektech zachytili Jiří Šigut, který využíval fotoaparát a dlouhé expozice k vrstvení fotografických záznamů, nebo Lukáš Jasanský a Martin Polák v souboru Chlapi, s ironickým užitím repetitivního principu a odkazy na žánr reportáže. Jiří Kovanda při zaměstnání nočního hlídače v Národní galerii vytvářel v čase mimo oficiální otevírací dobu drobné subversivní intervence do chodu oficiální instituce.

Rok 1989 zůstává bezesporu pamětihodný tím, že nám přinesl svobodu a do té doby těžko představitelné možnosti, jak plně, svobodně a zodpovědně realizovat svůj život. Byl to jediný rok, poslední z osmdesátých, ale jeho důsledky žijeme dodnes.

Autor a kurátor: Tomáš Pospěch
Kurátorka: Adéla Janíčková (NGP)

Výstava se koná v rámci FOTOGRAF FESTIVAL #9 Archeologie euforie: 1985–1995.

www.ngprague.cz



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž velké fotografické výstavy 1989