Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Martin Kuriš: Cesta do Egypta

Do 18.3.2018 bude v Galerii Václava Špály, Národní 30, Praha 1, přístupná zajímavá a znepokojivá výstava Martina Kuriše: Cesta do Egypta.

Text kurátora Michala Kolečka k výstavě:

Martin Kuriš maluje obrazy, na kterých vidíme právě to, co ho obklopuje. Může se to zdát v dnešním po atraktivitě dychtícím a neustále se rozpínajícím světě obyčejné a nezajímavé. Je samozřejmě zjevné, že Kuriš umí malovat, ostatně absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění. Ale kromě zvládnutého řemesla toužíme ještě po něčem dalším, po příběhu, který lze sdílet, po znejistění, které lze ztotožnit.

Kuriš žije na venkově vysoko v kopcích nad klikatícím se labským údolím asi na polovině cesty mezi Ústím nad Labem a Děčínem. Krajina i komunita lidí, kteří ho obklopují, téměř výhradně určují příběhy autorových obrazů. Není to ovšem patrné ihned, k tomuto poznání je potřeba se postupně dopracovat poctivým pozorováním toho, co je na nich zachyceno. Martin Kuriš se totiž rychlému čtení svých maleb jaksi podvědomě brání tím, že nezřídka vypráví příběhy, které se každodennímu životu vzpírají. Jeho narativ osciluje mezi lidovou mytologií ve formě pohádky a hyperbolickými portréty jeho sousedů či monumentálními kompozicemi zachycujícími komplikovanou krásu zdejší opuštěné kulturní krajiny. V jednom cyklu, v jediném obraze se přitom často všechny tyto ozvuky potkávají a prolínají a společně vytvářejí podmanivý mnohohlas, který šeptá to, co by nemělo být zapomenuto.

I když Martin Kuriš nedefinuje sám sebe jako autora tendujícího ke společenské kritice či jiným aktivistickým strategiím, je odhodlání specifickým, pouze jemu vlastním, způsobem komentovat okolní realitu v jeho práci latentně obsaženo. Autor se ve své podstatě vyslovuje téměř výhradně k tomu, co ho bytostně spoluutváří. Citlivě vnímá vykořeněnost okolní krajiny, jejíž charakter byl po staletí modelován místními sudetskými Němci, kteří ji na pozvání českých králů osídlili již ve středověku. Mnohé její urbanizované či zemědělsky obhospodařované části po odsunu původních obyvatel po druhé světové válce postupně zanikly a pomalu byly znovu pohlcovány nikdy se nevzdávající dynamickou přírodou. A právě tento paradox – mizení soustředěné a milostivé lidské činnosti překrývané bujícím a neuspořádaným porostem – umocňuje scénografii Kurišových obrazů.

Spolu s tím, co na nich je, tedy zvláštní a v jistém smyslu nepřívětivá, nemilosrdná krajina, z nich vyzařuje také to, co na nich již být nemůže – rozkradené a zbořené domy, pýrem rozežraná pole, zdivočelé sady, rozvalená Boží muka. Vertikální perspektiva, která vždy přirozeně určuje vnímání lidské činnosti a kulturního prostředí, konvertovala v Kurišových malbách do horizontální plochy popírající pevný rámec, ale i ta v jistých momentech, v nečekaných setkáních nabízí v porostu uvězněné zbytky minulého života – základy statků, kamenné hráze bývalých pozemků, zplanělé jabloně nebo švestky, křížení kdysi používaných cest. Právě z tohoto chybění přitom vyrůstá specifický způsob traktování krajiny, který je pro Martina Kuriše charakteristický. Je to scenérie statická a mimo-prostorová, opuštěná a přesto dychtivá k novému osídlení, vědomá si toho, že pobyt v ní není jednoznačný.

A teprve do takto dichotomicky rozevřených kulis nechává autor vstoupit své hrdiny, zabydluje je ovšem bez příkras, prostě těmi, které potkává v obchodě, hospodě, autobuse, na poště, ve školce. Jsou to převážně postavy neukotvené, povlávající, schoulené, čelící běsům vlastním i těm, které na ně útočí z jejich hybridního okolí. Nejedná se ale o artificiální panoptikum samoúčelně rozehrávající absurdní drama pro potěchu diváka. Kuriš exponuje sousedy a činí tak s porozuměním, s láskou, s respektem k jejich nelehkým osudům. Přišli nebo se narodili do prostředí, kterému nebylo snadné porozumět, a museli se v něm bolestně vyrovnávat se svými předchůdci – jeho tvůrci, kteří ho naopak náhle a nenávratně opustili. A utrpení těch, kteří odešli, je v životech současných obyvatel stále obsažené – přijmout vlastní druhotnost je údělem bez slitování.

I když obrazy Martina Kuriše takovou interpretaci nutně nevyžadují – mohou být také atraktivním a částečně absurdním uměleckým gestem – je v nich vždy a hluboce přítomna. To je ale ostatně podstatou umělecké tvorby, její jazyk není direktivní, obsahuje nespočet významů, z nichž některé proudí z kontextu širšího, než je prostor samotného díla či svět konkrétního autora, neboť se na nich podílí i subjektivní zkušenosti každého jejich diváka. Martin Kuriš je ovšem tvůrcem za jehož dílem v hlubokém zářezu stojí vědomá a rozhodná identifikace s destinací vlastního osudu. Jeho obrazy, kresby či sochy vznikají napříč místem, kterým procházejí – jsou jím poznamenány a zároveň obohaceny –, a v jejich třeskutém koloritu se zrcadlí krása našich současných ztrát i budoucích selhání.

Michal Koleček, kurátor výstavy

http://kuris.cz/



Fotografie z výstavy