Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Lada Gažiová: Oblak v kalhotách

Do 10.3.2016 bude v nově přestěhované Galerii Jelení, Dukelských hrdinů 25a, Praha 7, přístupná zajímavá výstava Lady Gažiové: Oblak v kalhotách.

kurátorka: Gabriela Kotiková

Mlha visí kolem jako těžká neprostupná masa. Nebo je to dým? Shluky předmětů chaoticky rozházené po vyprahlé půdě mají stejné šedohnědé zbarvení jako vzduch, co se na ně lepí. Na horizont nelze dohlédnout. Je tu větrno i dusno zároveň. Nevypadá to jako vlídné místo k životu. Mihotavá světla, jež mlhu sem tam prozařují, neubírají scenérii na její pochmurnosti.

Náhlý závan ostrého kouře odněkud zprava mne nutí se rozkašlat. Pootočím se, nakolik mi to ztuhlá ramena dovolí, a vidím proti světlu obrys člověka sedícího ve shrbené poloze. Těžce dýchá, je slyšet, jak sípe. O něco dál rozeznávám siluety ještě několika lidí, také sedících. Někteří z nich se mátožně pohupují. Je ale předčasné rozhodnout, jestli jde o známky života nebo o posmrtnou křeč. Co když to jsou zombie? Nesmím se hýbat, aby si mne nevšimli. Uvědomuji si, že sedím podobně jako ostatní: hlava bezvládně svěšena mezi rameny, předloktí opřena o hladkou šedou plochu pokrytou chuchvalci popela a lepkavými skvrnami. Nyní o něco lépe rozeznávám předměty kolem sebe. Jsou to kusy tmavě hnědé, zřejmě zrezlé konstrukce, jež se tyčí do vzduchu jako kosti ohlodané mršiny. Mezi sedícími stíny bez ustání přebíhají drobné postavy. Trajektorie jejich pohybu nemají na první pohled žádnou logiku. Vypadá to, že se snaží získat azyl u těch, kdo již jsou usazeni na svých místech, ale vždy jsou odmítnuty a musejí pokoušet štěstí jinde. Každá z těchto krátkých interakcí jako by hrozila, že se přelije v konflikt. Vždy, když se přelétavé figurky přiblíží k nějakém stínu, ozývá se kovové cinkání doprovázené štěkavými hlasovými projevy. Občas lze zaslechnout pár artikulovaných slabik, většinou se ale hlasy mísí do nesrozumitelné kakofonie. Zvukovou kulisu dotváří otupující těžký rytmus, jako by za rohem někdo v pravidelných intervalech narážel beranidlem do skřípajících dveří. Hluková stěna působí stejně hutně jako vzduch prosycený chorobnými výpary.

Je mi úzko a nevolno. Potřebuji se napít. Zašmátrám rukou po ploše, o níž jsem se dosud opíral, a popadnu jakousi malou nádobu. Prudkým trhnutím ji přiložím k ústům a vpravím dovnitř její obsah. Tekutina je teplá a hořká. Cítím po ní ještě větší žízeň. Její zbytky na dně hrnku jsou tmavě hnědé. Dochází mi, že spektrum barev je v tomto prostoru redukováno na odstíny špíny a hniloby; že místo střídání ticha a slov zde uslyším pouze neutichající hukot; že tu neukojím žízeň ani se pořádně nenadechnu. K jaké katastrofě tady došlo, že učinila toto prostředí tak neobyvatelným? A jak jsem se tu ocitl? Není to jen výplod denního snění, ovlivněný dystopickými vizemi děsivé budoucnosti, kterých je naše kultura plna?

Postavím hrnek od vypité kávy na stůl. Objednám si ještě něco, stačí přivolat číšnici. Mezitím si mohu užívat pasivního kouření, protože pán u vedlejšího stolu si opět připaluje. Kavárna je poloprázdná, mezi elegantně zvlněnými tonetkami a věšáky sedí jen pár dalších návštěvníků skloněných, podobně jako já, nad svými laptopy. Monotónní rytmus upozaděné hudby mi umožňuje lépe se soustředit na psaní. Naštěstí blízko mě nikdo nekonverzuje, takže mi cizí slova nevstupují do proudu úvah. A tak si mohu v pohodlí kavárny pohrávat s otázkami, které mi samovolně přicházejí na mysl.

Není na aktu pití kávy cosi vznešeného, vezmeme-li v potaz, že se vyváží ze zemí, kde kvůli jejímu pěstování ubývá půdy na výrobu potravin pro místní obyvatele? Nemáme z kouření o to větší požitek díky morbidním obrazům rakoviny rozežírající plíce – obrazům, jež nás měly odstrašovat, ale záhy nám zevšedněly? Nesedí se na kavárenských křeslech tím pohodlněji, čím větší jsou počty lidí, kterým je odepřeno vízum do země, kde se tato křesla nacházejí? Nemáme pocit, že nám oblečení tak dobře padne mimo jiné díky tomu, že textil je prosycen potem dělnic a dělníků pracujících v klimatu, kde takřka žádné oblečení nepotřebují? Není záření obrazovek našich laptopů ještě vábivější, když si představíme, že vychází až z hlubin dolů, kde se těží nerosty, bez nichž by elektronická zařízení nemohla fungovat? Rozlévá se nám teplo po těle příjemněji, když na fotografiích pořízených z ptačí perspektivy pozorujeme šrámy na těle Země způsobené plundrováním zdrojů energie? Nemáme snad čistší hlavu v důsledku toho, že smog v okolí kavárny je o něco řidší, než na magistrále o dva bloky vedle?

Katastrofa už nastala, ale ještě nám to úplně nedochází. Máme zatím to privilegium, že o ní můžeme fabulovat, jako bychom nebyli její součástí. A dívat se u toho na obrazy.

autor textu: Václav Magid



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž Lada Gažiová: Oblak v kalhotách