Vernisáž Jsem kreativní, umím dělat díry, zvládnu základní grafiku (studenti Ateliéru sochařství Umprum)

Do 23.8.2020 bude v Galerii Jelení, Dukelských hrdinů 25a, Praha 7, přístupná výstava Jsem kreativní, umím dělat díry, zvládnu základní grafiku, nemám řidičský průkaz, angličtina aktivní – studentů Ateliéru sochařství Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze.

Umělci: Barbora Dayef, Viktor Dedek, Linda Hauerová, Kristina Fingerland, Kristina Hrevušová, Kryštof Kučera, Denisa Langrová, Karolína Liberová, Jana Mikle, Tania Nikulina, Nicolas Prokop, Ruta Putramentaite, David Střeleček, Martin Zet

Výstavu připravili: Dominik Lang, Jonáš Richter a Eva Koťátková

Sedíte kousek od Prahy ve stínu pod stromy v komunitní zahradě, kterou jste na jaře založili. Sbíráte poslední rajčata a chystáte se na vytahování mrkve a petržele. Moc vás to neuživí, proto občas děláte retreat víkendy pro pracovníky a pracovnice z korporátu. Na vernisáže nechodíte a nechybí vám to. Nabídky práce jste přestali sledovat. Když se přestanete setkávat s lidmi, je o něco lehčí ignorovat fakt, že práci nemáte.

Cítíte se dezorientovaně. Máte strach. Nevíte, jestli je to víc pocit svobody nebo hledání. Jste pořád na cestě a pořád ve střehu.

Přijali/y jste nabídku na výrobu busty. Okolnosti vás ale nutí prestižní nabídku odmítnout. Ještě to nevědí, počítají s vámi. Nevíte, jak jim to říct. Klid, všechno se dá řešit. Nejhorší je možná něco přijmout jenom proto, abyste to nemuseli/y odmítnout. Sháníte asfaltové kry, ale jsou hrozně těžké. Kamarádi, kteří mají sílu, jsou ale přes den v práci, nevíte, komu říct o pomoc. Rozhodli/y jste se, že veškerou energii teď vložíte do diskuze o problematice pomníků ve veřejném prostoru se zadavatelem, i když to bude nepříjemné. Jste pro něj jenom mladá holka, která je čerstvě po škole.

Vydělávat si uměním pravděpodobně nebudete, museli/y byste mu věnovat víc energie. Vaším cílem je vytvořit co nejjednodušší dílo, podobné pocitu fouknutí vánku do tváře. Bude se možná zdát, že to, co děláte, v podstatě není umělecký projekt. Představujete si, že vymyslíte speciální saunu a uděláte do ní sochy. Budete to brát jako dílo, ostatní ale řeknou, že jste si jenom postavili/y saunu.

Mohli/y byste se pokusit získat magisterský titul v nějaké oblasti, která by měla aspoň nějakou perspektivu pracovního uplatnění. Slyšeli/y jste, že dobrý magisterský program nazvaný Sociální a kulturní ekologie mají na Karlově univerzitě. Je to kombinovaný program složený z kulturní sociologie, základů ekologie, environmentální ekonomiky a práva… a přijímají i lidi z uměleckých oborů! Ale to se musíte v první řadě naučit líp česky a připravit se na zkoušky. Vy ale potřebujete peníze hned teď! Takže teď asi vezmete tu práci servírky, umění bude muset počkat.

Představujete si, že si koupíte keramickou pec z druhé ruky. Budete v ní teď vypalovat mísy a dózy. Pár dní v týdnu zkoušíte dělat freelance pro firmu, která tiskne kryty na protézy nohou. Navrhujete pro ně designy podle toho, co si zákazníci přejí. Nevidíte rozdíl mezi pracovním dnem a víkendem: někdy je neděle místo středy. Každou chvíli odbíháte kontrolovat svoji pec. Máte konečně čas zajet za prarodiči a pomoct jim sbírat ořechy. Občas prodáte nějakou mísu nebo talíř.

Jste hypersenzitivní. Zatímco UMPRUM tuhle vlastnost prohloubila, na VFU ji musíte spíš upozaďovat. Tvoříte, když máte přetlak v hlavě. Když cítíte, že je toho na vás moc, musíte to ze sebe vyndat. Připadáte si jako exot, občas vás napadne něco, co je pro ostatní nemyslitelné. Někdy jdete na vernisáž, ale nevíte, co lidem říkat. Jste vlastně rádi/y, že jste ze scény pryč. Snažíte se šetřit: až budete staří/staré, chcete mít statek pro zachráněná zvířata. A taky stodolu a v ní veřejné kino.

Jedete deinstalovat jednu výstavu, umělce radši nejmenujete. Je úplně bledej a galerista si div nerve vlasy. Chodí ze skladu do skladu, šoupe tam s věcmi a nadává. Pochopili/y jste, že měli nasmlouvaný prodej a najednou bum a nic nebude. Celá výstava – bezcenná. Věci ve skladu – bezcenné. Co se neprodalo doteď, už se neprodá. Obrazy že prý máte svěsit, ale nebalit, jenom naskládat na dvorek. Stěny ale ať vyspravíte. Brousíte vytmelené díry a přemýšlíte, co se s prostorem asi tak bude dít teď. Jen ty stěny, že prý pak můžete jít domů.

Nejspíš budete dělat něco, co vám bude připadat zbytečné, ale budete nutně potřebovat peníze. Budete se proklínat za to, že nemáte víc zápalu. Neprorazili/y jste ještě dost na to, abyste mohli/y pracovat pro dobrou galerii nebo někde, kde by to aspoň trochu dávalo smysl. Budete nadšeni/y, že jste si už rok a půl nekoupili/y žádné oblečení. Bude to proto, že nebudete mít peníze, ale konečně tím naplníte svoje předsevzetí. Budete pracovat v galerii, pomáhat stavět výstavy. Nebudete v pozici, kdy byste se mohli/y vyjadřovat k programu. Jediný způsob, jak vyjádřit názor, bude z téhle práce odejít. Pak dostanete nabídku na práci, která se sice nejdřív jeví jako dobrá, ale společnost vlastní někdo, s kým nesouhlasíte. Nevezmete ji, abyste se nemuseli/y nenávidět a aby vás ostatní nepřestali mít rádi. Ještě dlouho poté budete přemýšlet, jak jste mohla práci vzít a ostatním ji zatajit.

Jste volní/é méně než předtím a víc jak kdykoliv potom. Potřebujete jít dál, ale jste si vědomi/y toho, že nedokážete tímhle způsobem pokračovat. Rozhodnete se k něčemu odvážnému: předstíráte svoji smrt, abyste mohli/y zahodit svoje tělo, zbavit se všeho lidského. Na vesnici pak začnete pracovat na celoživotním projektu: lunaparku nebo rajské zahradě, společenském centru, které bude po vaší smrti otevřené a zároveň bude i vaším místem odpočinku. Mezitím budete pracovat na své tajné identitě a podobě syntetického anděla až se téměř úplně zbavíte své podoby. Pak začnete postupně vycházet opět do společnosti.

Změnilo se vám tempo, rytmus těla, už nemáte tolik času být sami/y se sebou. Děláte jednu věc a už myslíte na druhou. Když snídáte, myslíte na to, že se musíte obléct, abyste stihli/y tramvaj a přišli/y včas. Nutíte svoje tělo ráno vstávat a večer usínat – dřív si tělo řeklo samo, když bylo unavené. Stíháte sice víc úkonů, jste rozhodnější a rychlejší, ale všechno se nějak zploštilo. Nejste schopní/é se koncentrovat jako dřív. Chybí vám čas být sami/y se sebou. Vaše tělo není stavěné na to, aby bylo stále produktivní.

Celý svět se náhle zastavil. Hluky rušné ranní ulice, lidé spěchající do práce, pach dopravní zácpy – to všechno na chvíli zmizelo. Neustále se opakující úzkostná myšlenka: nepřijet pozdě, nepřijet pozdě, nepřijet pozdě – i ta zmizela. Před očima se otevřel nový horizont, jiná perspektiva, nový úhel pohledu na svět. Tento nový úhel se vyjevil velmi doslovně – byl to plochý, chladný a tvrdý povrch asfaltu. Cítíte, jako byste znovu vyrostli/y z jeho povrchu a zvedali/y se z podzemí do reality. Za chvíli si vzpomenete, že máte hlavu připevněnou k tělu, které leží vedle vašeho zkrouceného kola na křižovatce tramvajové trati. Všechno trvá jen okamžik. Slyšíte několik hlasů, které se vás ptají, jestli jste v pořádku. Kolemjdoucí vás zvedají a odvádějí na chodník. Když odcházíte, vidíte na ulici velké množství jakési ztuhlé energie. Lidé, auta… I tramvaj, která jela přímo za vámi, se dokázala okamžitě zastavit. S několika modřinami na nohou a s napjatými ramenními svaly bude vaše tělo potřebovat pár dní, než se zotaví, ale co hlava? Svaly čas od času bolí, aby se ujistily, že na to ráno jen tak nezapomenete. I několik měsíců po nehodě rameno stále vysílá signály.

Tak co? Jak je vám teď? Změnily se vaše představy? Víte už, co chcete?

(Ze zápisků kolektivního umělce/umělkyně rok po škole. Zápisky jsou souborem reflexí, hypotetických scénářů a imaginací o tom, co bude prožívat umělec/umělkyně po skončení studia. Možné budoucnosti i zprávy o stavu jsou představeny jako sugesce ve 2. osobě množného čísla a zvou tak diváka/čtenáře, aby mohl do těchto variantních scénářů vstoupit a nechat se jimi provést.)