Martin Fryč
back
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy
ilustrace výstavy

Vernisáž Jan Petrov: Family re-construct

3. 9.-15. 9. / Nová síň / Malba

Do 15.9.2019 bude v Galerii Nová síň, Voršilská 3, Praha 1, přístupná velmi zajímavá výstava obrazů Jana Petrova: Family re-construct

Každý otisk je stvořen do originálu.
Jiří Lindovský, O grafice, 1994 

Když o rodinné podobnosti hovořil Ludwig Wittgenstein, bylo to v souvislosti s hrou – stejně jako mezi jednotlivými členy rodiny, také mezi hrami existuje spříznění. Na totožnou esenci by se odvážil sázet málokdo, na to, že šachy i piškvorky cosi sdílejí, ale každý. Rodinná podobnost je podstatou vší naší existence, její minulosti, přítomnosti i budoucnosti – s vědomím toho, že každý otisk, každá kopie, je zároveň vždy originálem. Přes veškerou její přirozenost jsme však i pro ni vytvořili svého druhu hru. Říkáme jí legislativní systém. Podobnost nosů, rtů či očí totiž sice predikuje vnitřní souvislost, ne vždy však dostatečně zjevnou. Navíc, odhaluje se na povrchu – a tomu není nikdy radno věřit. Toto je lidský paradox. V jeho svorníku se nyní, dík Janovi, nacházíme. Hyperrealismus, radikálně realistická malba, jíž pro jeho vyjádření volí, je krom podobnosti právě a především o hře. Jako jediný z realismů totiž o sobě ví, že takový je. Jeho sebe-reflexivnost přitom není náhodná, ukazuje smutnou skutečnost dneška – všechno víme, všechno už tady bylo, nic nás nemůže překvapit, pravdě, esenci, podstatě jsme však zároveň nikdy nebyli vzdálenější. Vyjadřuje ovšem také naivismus každého jednotlivého pohledu – a sice že tak, jak vidíme, musíme i žít, každý sám a po svém, vždy nově, vždy napoprvé. Povrch je svébytným místem a je potřeba mu věnovat pozornost. Budeme-li mít štěstí, to, co je původní a nač všichni apelujeme, v co doufáme, se stane skutečným – ukáže se to a my to rozpoznáme.

Lidský svět je světem paradoxu – na straně jedné podobnost a spříznění, na té druhé potřeba je narušit, popřít, znevážit.  Za vším je hledání zdroje, původnosti či esence věci. Právě na to ve svých Filosofických zkoumáních naráží také Ludwig Wittgenstein, když píše: „Nemohu přijít na lepší obrat, který by charakterizoval tyto podobnosti, než rodové podobnosti; protože různé podobnosti členů jedné rodiny – stavba, rysy, barva očí, chůze, temperament atd. atp. – se překrývají a kříží stejným způsobem.“ S dodatkem: „A říkám proto: hrytvoří rodinu.“ (§67) Dvojznačnost, jíž tento obrat implikuje, je nesmírně přitažlivá, protože poukazuje na obojí – krom toho primárního, tj. hledání esence, na to, že povrch je místem, v němž se esence odhaluje, a že teprve hra z celé věci činí součást lidského světa.

Podobnost nás, tak jako hra, také přirozeně vede dějinami dvacátého století a moderní filosofie, přičemž to byl právě Wittgenstein, kdo změnil perspektivu obou. Naši pozornost totiž upřel k tomu, jak tento svět operuje, jak funguje, jak se věc vztahuje ke svému okolí, jakou roli v něm hraje, jak v jeho rámci vypadá – tj. je popisována. Napětí mezi tím, co je uvnitř, a tím, co toto uvnitř vyjadřuje, je přitom principem jakékoli „rodiny“, té lidské, věcí i pojmů. Podobnost rysů, vlastností a pravidel také není ničím jiným, než výrazem genetického spříznění, jež vytváří neznatelné vazby a sítě jdoucí napříč organismy, kontexty i historickými epochami. Fascinující okolnost, a sice že to, co je z podstaty replikované a replikující zároveň vždy vytváří originál, je projevem téhož latentně přítomného – původnosti.

Jakým způsobem s tímto konvenuje Janova radikálně realistická malba? Hyperrealismus jako jediný ze všech realismů o sobě ví, že takový je – a jakoby tedy přímo predikoval pohyb v teoretické rovině, která krom reflexe referentu, vyžaduje také reflexi sebe sama jako svébytné hry, nejen vizuálního jazyka, ale také způsobu přemyšlení. Hyperrealismus přitom před vnějším necouvá, naopak – chápe jej jako vstup do bran niterného. Hledat rodinu ve rtech, v křivce nosu, v tvaru brady, není nikdy ničím novým, a přesto to takové dy je. Právě toto, skutečnost, že v sobě přirozeně pojímá protikladné instance odstupu a ztotožnění, také hyperrealismus činí bytostně současným, tj.univerzálně lidským. Odpovídá totiž nejistotě našeho aktuálního stavu, jeho přechodnosti. Víme „všechno“, dobře to známe – a přesto musíme život prožít, to znamená prožít jej napoprvé.

Rodinná podobnost je ve shodné míře uklidňující i frustrující – nabízí jistotu řádu, také ale dusí. Ukazuje navíc, že bez ohledu na přijatá pravidla, na systém, který jsme zvolili a který ctíme, jsou jisté věci mimo naši kontrolu. Rodina se může bortit, může se rozpadat, nikdy ale nezmizí.

Barbora Kundračíková

Kurátor výstavy Petr Hájek

Výstavu realizuje The Chemistry Gallery, www.thechemistry.cz



Fotografie z výstavy

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní Licence. Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR
×

REPUBLISHING TERMS

You may republish this article online or in print under our Creative Commons license. You may not edit or shorten the text, you must attribute the article to Martin Fryč and you must include the author’s name in your republication.

If you have any questions, please email martfryc@gmail.com

License

Creative Commons License AttributionCreative Commons Attribution
Vernisáž Jan Petrov: Family re-construct